Článek
Víte, jak to chodí. Chcete si udělat hezký den, vyrazíte do přírody, pohladíte si ovečky, dáte si párek v rohlíku a máte pocit, že jste nabití energií na dalších pět pracovních dní. No, já jsem si taky myslela, že to bude fajn den. Až do chvíle, kdy jsem narazila na Betynku.
Byl to takový ten klasický farma park. Kozy, krávy, slepice, kachny – prostě zvířecí idylka. Procházela jsem se areálem a říkala si, jak je fajn, že existují taková místa, kde se člověk může trochu odreagovat. A pak jsem uviděla ji.
U ohrady stálo několik dětí a nadšeně pokřikovaly. Zvědavě jsem se přiblížila a uviděla prasátko. Nebylo to ale jen tak ledajaké prasátko. Bylo to roztomilé, chlupaté prasečí mimino plemene Kune Kune. A víte, jak se jmenovalo? Betynka. Stejně jako já.
Chvíli jsem na to zvíře koukala a říkala jsem si, že je to vlastně docela vtipný. Prasátko se jmenuje stejně jako já. No a co? Spousta lidí má stejná jména jako zvířata. Jenže pak se to začalo rozvíjet.
Napadlo mě, že bych si s tím mohla trochu zažertovat. Vyfotila jsem se s cedulkou, na které stálo „Betynka, prasátko Kune Kune, narozena 2021“ a hodila jsem to na svůj Instagram. S popiskem: „Zjistila jsem, že jsem prase. Ale nikdo mi to nechce věřit.“
Myslela jsem si, že se lidi zasmějí a tím to skončí. Ale to jsem se šeredně mýlila.
Začaly mi chodit zprávy od kamarádů a známých. „Betynko, co to má znamenat?“ „Ty jsi prase? A proč jsi nám to neřekla?“ „To ti vážně říkají prasátko?“
Snažila jsem se jim to vysvětlit. Říkala jsem jim, že je to jen vtip, že jsem se vyfotila s prasátkem, které se jmenuje stejně jako já. Ale nikdo mi to nevěřil.
„No jo, jasně,“ psali mi. „A proto jsi to dala na Instagram? Aby se ti všichni smáli?“
„Ne, vážně,“ odpovídala jsem. „Je to jen legrace. Chápete to?“
Ale oni nechápali. Čím víc jsem se snažila jim to vysvětlit, tím víc si byli jistí, že jsem prase. Ne doslova, samozřejmě. Ale v přeneseném slova smyslu. Že jsem špinavá, nepořádná nebo že mám prostě nějaké prasečí sklony.
A víte co je na tom nejhorší? Že i moje rodina mi to začala věřit. Moje máma mi zavolala a řekla mi: „Betynko, co to provádíš? Proč se takhle shazuješ?“
„Mami, to je jen vtip!“ křičela jsem do telefonu. „Vždyť mě znáš. Já nejsem žádné prase.“
Ale máma mi nevěřila. „Víš, Betynko,“ řekla mi. „Já jsem si vždycky myslela, že jsi trochu nepořádná. Ale že se k tomu budeš veřejně přiznávat? To jsem nečekala.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se dostala do situace, ze které se asi jen tak nevyhrabu. Udělala jsem si srandu sama ze sebe a teď mi to všichni věří.
Když jsem viděla své jméno, nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat.
Začala jsem o tom přemýšlet. Možná na tom něco je. Možná jsem opravdu trochu prase. Možná nejsem tak dokonalá, jak se snažím vypadat. Možná mám nějaké zlozvyky, o kterých ani nevím.
Sledovala jsem, jak se chovám, jak se oblékám, jak jím. A zjistila jsem, že na tom něco je. Občas si nechám talíř v obýváku, občas si zapomenu vyčistit zuby, občas si na sebe vezmu něco, co by si normální člověk nevzal.
Možná jsem opravdu trochu prase. Ale víte co? Už mi to nevadí.
Protože jsem zjistila, že je vlastně docela fajn být trochu prase. Nemusím se pořád ohlížet na to, co si o mně myslí ostatní. Nemusím se pořád snažit být dokonalá. Můžu si občas dovolit být trochu nepořádná, trochu líná a trochu svá.
A co je na tom nejlepší? Že mi to nikdo nevěří. Všichni si myslí, že se jen snažím zakrýt to, že jsem prase. A to je na tom to nejvtipnější.
Takže pokud jste někdy měli pocit, že jste trochu prasata – nebojte se toho. Přiznejte se k tomu. Protože zjistíte, že je to vlastně docela osvobozující.
Já se jdu podívat na svou fotku s prasátkem Betynkou. A usměju se. Protože vím, že i když mi to nikdo nevěří, tak jsem zjistila, že je v pořádku být trochu prase. Hlavně když se u toho člověk baví. A co vy, už jste se dneska chovali trochu jako prasátko? Zkuste to, uvidíte, že se vám uleví!
