Článek
A přesto jsem teď seděla doma s nohou v sádře a trpěla bolestí, zatímco se mi všichni smáli. Ne proto, že jsem si ji zlomila. Ale proto, JAK jsem si ji zlomila. A upřímně? Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych mu taky nevěřila.
Obyčejná procházka, která se změnila v katastrofu
Byl krásný jarní den. Slunce svítilo, venku bylo příjemně, a tak jsem si řekla, že si udělám delší procházku. Vzala jsem si sluchátka, pustila hudbu a vyrazila do parku. Všechno bylo v pohodě, dokud jsem neudělala jeden nešťastný krok. Chtěla bych říct, že jsem zakopla o kořen, špatně došlápla nebo že na mě něco spadlo. To by znělo důstojně. Ale ne. Já uklouzla na psím lejně. Ano, přesně tak – psí hovínka mi zlomily nohu. Jedna noha dopředu – a najednou letím. Všechno se to stalo v sekundě. Cítila jsem, jak mi podklouzne noha, jak mi ujedou obě boty a jak se celé tělo řízenou rychlostí řítí k zemi. A pak to přišlo. Křup. Ostrá bolest vystřelila z nohy až do mozku. Jako by mi ji někdo rozdrtil kladivem.
Ležela jsem na zemi v šoku. Hlava mi říkala, že to byl jen tvrdý pád, že to nic není. Ale ta bolest v noze mi jasně říkala něco jiného. A do toho ten smrad. Ležela jsem tam přímo v tom psím výtvoru. Lidé kolem? Radši si mě fotili, než aby pomohl. První věc, co mě napadla? Doufám, že mě nikdo neviděl. Ale to byl velmi naivní předpoklad. Hned vedle lavičky seděla parta puberťáků, která okamžitě vytáhla telefony. „Ty jo, viděls to?!“ slyšela jsem smích. „Ona se tam vyválela v tom psím výkalu!“ Skvělé. Představa, že teď někde koluju na internetu jako - Paní, co si zlomila nohu v psím exkrementu, mi náladu rozhodně nezlepšila. „To bude dobrý, zkuste vstát…“
V nemocnici mi to nechtěli věřit
Jeden pán, který měl alespoň trochu slušnosti, ke mně přiběhl a snažil se mi pomoct.„Nebude to tak zlé, zkuste se zvednout,“ uklidňoval mě. Tak jsem to zkusila. A pak přišla druhá vlna bolesti. Ne, nebylo to dobrý. Nohu jsem si nejen vyvrtla, já si ji asi i zlomila. A tak jsem skončila na chodníku, obklopená lidmi, zatímco někdo volal sanitku a já přemýšlela, jak tohle vysvětlím rodině.
Sanitka přijela rychle. Ale sanitáři se snažili nesmát, když jsem jim řekla, jak se to stalo. „Takže… uklouzla jste na psím lejně?“ zopakoval jeden z nich, jako by špatně slyšel. „Ano,“ zavrčela jsem. „Přesně tak.“ „To slyším poprvé,“ zamumlal a snažil se tvářit profesionálně. V nemocnici to nebylo o nic lepší. Doktor, který mi dělal rentgen, si musel dvakrát promnout oči, když slyšel můj příběh. „Víte, máme tu leccos,“ řekl. „Lidé si lámou nohy při lyžování, pádech ze schodů, autonehodách… Ale na psím exkrementu? To je premiéra. Díky, pane doktore. Skutečně mě to potěšilo.
Doma se mi smáli
Když jsem se konečně dostala domů s nohou v sádře a poníženým egem, čekala jsem alespoň trochu soucitu. Ale místo toho jsem dostala další várku smíchu. „To si děláš srandu.“ „To není možný. Jsi si jistá, že jsi nechtěla skočit po hlavě do výběru největších trapasů roku?“ „Jestli chceš, uděláme ti ceduli: ‚Bacha, smekla jsem se na exkrementu,‘ aby tě lidi litovali.“ Ano. Přesně takovou podporu jsem potřebovala. Když se mi smála i vlastní máma, věděla jsem, že už nikdy nevyhraju.
„No jo, to se stane,“ řekla máma, když jsem jí volala. „Ale na psím lejně? Ty jsi prostě šikovná.“ V tu chvíli jsem pochopila, že už mě nikdo nikdy nebude brát vážně. Můj příběh se bude vyprávět na rodinných oslavách. Bude to něco jako legendární událost, kterou si snad budou připomínat ještě moje vnoučata. A to nejhorší? Ta ulice, kde se to stalo, je hned vedle mého bytu. Takže pokaždé, když tam půjdu, budu se na to místo dívat a vzpomínat. Až mi sundají sádru, první věc, kterou udělám? Začnu se dívat pod nohy. Protože vážně nechci, aby se to někdy zopakovalo.
