Článek
Skřítek Folletto Estetico, můj kolega neapolský estetik, mi odhalil absolutní bomby světového umění !
Tentokrát jsem se oddávala svému vědeckému teoretickému výzkumu neapolských skřítků na svém dalším oblíbeném místě na terase hotelu Excelsior, odkud je ten nejkrásnější výhled na Vesuv a Neapolský záliv. Moje předchozí výzkumy najdete zde na Seznam Medium i příští pokračování!
Seděla jsem tam, s nadhledem pozorovala mořskou hladinu a jako vždy jsem popíjela ten nejvyšší klenot intelektuálního snobismu – renesanční minerální vodu Fiuggi. V hlavě jsem měla svůj pevný vědecký řád a celý systém nastavený s naprostou vídeňskou pravidelností, kterou jsem zdědila po svém vídeňském pradědečkovi. Naštěstí ho kdysi okouzlila moje prababička z Capri vášnivá herečka a já mám v sobě i její neposednost, takže jsem se zvedla a tančila si po terase. A v tom kroužení jsem zahlédla že jako v mnoha luxusních hotelech i zde byla malá knihovna s nesmírně ušlechtilou umělecko-historickou literaturou. Když jsem k té poličce přitančila, zjistila jsem, že na poličce noblesně sedí malý elegán v lahvově zeleném sametovém sáčku od mistra krejčího z Via Chiaia . Měl nagelovanou hlavičku, kterou na mě vznosně nakláněl, a nosovým tónem Karla Bourbonského pronesl protáhlé:
„Profesoressa Barbie!“ Vyslovil to akademickým akcentem přímo z neapolské univerzity a pokračoval:„Dovolte, principessa Bianca, abych se představil. Já jsem skřítek Folletto Estetico, zodpovědný za šíření neapolské estetiky magmatu vybuchujícího Vesuvu do celé světové kultury. Budu vám vyprávět tři skutečné příběhy o tom, jak náš jižní živelný kód zachránil upjatý sever před ním samotným…“
Osudová pizza Ludwiga van Beethovena
Ludwig van Beethoven byl v té době na dně. Seděl ve Vídni, jako obvykle se strašně mračil, byl permanentně naštvaný a zralý na hlubinnou Freudovu terapii, jenže ten tehdy bohužel ve Vídni ještě nežil. Všude kolem něj totiž vládl ten nesnesitelný, upjatý germánský řád. Kam se podíval, tam viděl jen sterilní tabulky, byrokratické škatulky, a když vyhlédl z okna, líně se tam valil ten strašlivě placatý, šedivý a nudný Dunaj lemovaný topoly které jsou jeden jak druhý. V téhle unifikované germánské nudě zkrátka nebylo možné najít ani ždibec inspirace. Každý na něj kašlal, nikdo si ho nevšímal a vídeňský dvůr od něj vyžadoval jen tu jedinou, správnou, akademickou estetiku.
Všichni mu tehdy tloukli o hlavu Johanna Joachima Winckelmanna. Tento saský Němec jak poleno vydal v roce 1755 svůj slavný spis, kde definoval antické umění jako „ušlechtilou prostotu a tichou velikost“. Goethe to žral, Schiller to žral, celá střední Evropa z toho byla paf, ale Ludvíka ta „tichá velikost“ neskutečně vytáčela. Cítil, že v tom upjatém tichu jeho divoké hudební srdce prostě umírá.
Jednou nad ránem, úplně zoufalý a promrzlý z vídeňské mlhy, zapadl do jedné z mála italských pizzerií ve Vídni. Schovávala se tam horká oáza neapolského chaosu. Místní pizzaiolo Mario se podíval na jeho zničený obličej, chytil ho kolem ramen a houkl: „Ludvíku, nezoufej! Já ti udělám pravou Margheritu, ta tě postaví na nohy!“
Ludvík se posadil ke stolu a zíral do rozpálené pece. Netušil, že v té pizzerii řádí utajený neapolský virus, který sem přicestoval z jihu v zásilce prvotřídních rajčat přímo z lávových polí pod Vesuvem. V té rajčatové omáčce byl totiž schovaný malý neapolský skřítek Pantoflín, který měl pod patronátem Folletta Estetica na starosti míchání omáček a udržování živelného ohně nejen v peci ale i domácím rodinném krbu i loži.
Skřítek se nad naštvaným Němcem ustrnul. Vyskočil z hrnce, hodil po Ludwigovi lístek bazalky, usadil se na hranu jeho stolu a spustil:
„Hele, Ludvíku, já vím, co tě žere. Vykašli se na ty vaše saské suchary. Jak mohl nějaký Winckelmann z Drážďan vědět, jaká v antice vládla velikost? Ta naše antika v Neapolském zálivu nebyla vůbec tichá, vždyť náš brácha Vesuv tam řádí v jednom kuse a my s ním! Živoucí humanismus potřebuje sopečné magma, a ne germánské tabulky!“
Ludwig zíral do plamenů pece a poprvé po dlouhých měsících byl opravdu šťastný. V očích mu svítily jiskry, cítil, jak do něj skrze vůni rajčatové omáčky vtéká divoká, horká neapolská krev, a celý ten koncept antické sopečné velikosti mu dával dokonalý filozofický smysl.
Jenže to byl pořád jenom teoretický koncept v hlavě. A v tom to prásklo!
Přišel totální upgrade, který celou teorii bleskově přetavil v syrovou realitu. Dveře pizzerie rozrazila rozlícená Carmela, manželka nešťastného pizzaiola Maria. V očích jí plápolal oheň všech italských sopek, v ruce třímala svůj domácí střevíc a spustila ječivým, melodickým sopránem, až skřítek raději zalezl zpátky do mouky:
„Mario! Ty neschopný neapolský osle! Co se tady ve čtyři ráno vykecáváš s tím pošahaným Ludvíkem?! Mazej domů! Máš mě láskyplně hýčkat v posteli už hodinu a ne se tady vybavovat s tímhle poděsem!“
Carmela přiskočila k jejich stolu, napřáhla ruku a pod dohledem neviditelného skřítka Pantoflína a samotné bohyně Héry vztekle zabouchala pantoflem přímo před Beethovenovým nosem o dřevěnou desku, aby mu to nechtěně předvedla v reálu:
TA–TA–TA–TÁAA!
„Mazej, nebo tě s ním přetáhnu!“ dodala s nejvyšším morálním apelem na rodinné hodnoty.
Ludwig van Beethoven v tu vteřinu zkoprněl. Ten zvuk výhružně bušícího pantofle, ten neskutečný rytmus naštvané ženské energie a neapolského chaosu mu totálně odpálily mozek. To nebylo Winckelmannovo ticho. To byla ta pravá, hlučná, antická velikost v praxi! Celý ten potlačený hněv, sopečná energie a neapolská krev se spojily v jeden obrovský, dunivý akord.
Pochopil, že Osudová symfonie nebude symfonií líného Dunaje, ale symfonií lávových střípků, vztekajícího se Vezuvu a Carmelina okřídleného pantofle. Popadl ubrus, začal na něj zběsile zapisovat ty čtyři nesmrtelné tóny a Mario už poslušně utíkal za svou ženou plnit manželské povinnosti.
Jako fakt to nevymyslíš. Nejslavnější čtyři tóny na planetě Zemi nevznikly z německého řádu, ale z neapolského viru v rajčatové omáčce a výhružného bušení naštvané Carmely. Upgrade, který zkrátka valí koncertními síněmi celého světa už víc než 200 let.
Jak skřítek Folletto Carmelino stvořil úsměv Mony Lisy
Každý, kdo se aspoň trochu vyzná v italské kultuře, ví, že mezi severem a jihem Apeninského poloostrova panuje odnepaměti takové bratrské pošťuchování. Jih je zkrátka rarášek. Je to talentovaný, divoký tanečník, zpěvák, nespoutaný umělec a strážce kreativního chaosu. Sever je naopak ten suchopárný sourozenec, který domů nosí samé jedničky, v kapse má neustále pravítko, geometrii a u tabule se poslušně hlásí s přesnými matematickými tabulkami. V rámci tohoto historického pošťuchování dělají skřítci z jihu pravidelně rádi drobné tvůrčí sabotáže severu. Nechtějí jim ublížit – dělají to z čistého altruismu, aby těm upjatým severním sucharům pomohli žít mnohem šťastnější, veselejší a úspěšnější život.
A jako historička a estetička vám musím na rovinu říct, že celá slavná renesance v čele s Leonardem da Vinci byl přesně tento severský, chladný konstrukt.
Když Leonardo v roce 1503 začal ve Florencii malovat svůj nejslavnější obraz, portrét Lisy del Giocondo, známý jako Mona Lisa, nevedla ho žádná divoká vášeň. Typický severoitalský umělec Leonardo zastával řád, humanismus, analyzoval bitvy, vědu, temnotu a do detailu propočítával geometrickou harmonii. Nad tím topolovým dřevem seděl unaveně s pravítkem, vrstvil chladný šerosvit a celou malbu utápěl v nekonečných nánosech techniky sfumato – tedy v té své temné, nudné, severské a tiché velikosti.
Modelka Lisa tam musela pod dohledem tohoto přísného profesora sedět naprosto ztuhlá, škrobená, svaly v obličeji jí dřevěněly a její tělo muselo ztělesňovat absolutní severské dekorum. Nesměla se ani nadechnout. Utrápený Leonardo byl tím vědeckým řádem tak svázaný, že Monu Lisu pořád dokola přemalovával. Nebyl schopný to domalovat. Všude ji s sebou tahal, neustále přidával vrstvy stínů a obraz byl pořád bez špetky života.
Vědečtí akademici z celého světa dodnes píší neuvěřitelně nudné traktáty o tom, v čem spočívá ta mystická záhada jejího tajuplného výrazu. Proč se tak zvláštně usmívá? Co tou šifrou chtěl mistr Leonardo lidstvu vlastně říct? Všechny ty vědecké analýzy jsou samozřejmě úplně vedle a v jejich stupiditě jim chybí to nejdůležitější – razítko lidskosti.
Do tohoto severského chladu totiž zasáhl neapolský virus. Leonardo si při svém nekonečném přemalovávání nevědomky vetřel na paletu novou barvu – zářivou, karmínově rudou, která byla inspirovaná rty divokých neapolských dívek jménem Carmela. A právě v tomto horkém jižním pigmentu byl schovaný utajený neapolský rarášek – skřítek Folletto Carmelino.
Ten už se nemohl dívat na to, jak se ten utrápený Leonardo s obrazem strašně patlá a pořád ho zkouší geometricky krotit. Řekl si: „No, já musím tomu Leonardovi pomoct, nebo u toho chytne revma!“ Skřítek vyskočil z karmínové rudi, proklouzl pod židlí, vlezl Moně Lise pod ty její těžké, nudné renesanční sukně a začal ji na patě nelítostně a divoce šimrat!
V tu chvíli nastalo v ateliéru nefalšované vnitřní drama. Lisa del Giocondo věděla, že se nesmí pohnout, jinak ji mistr přerazí pravítkem. Zoufale přemáhala ten úsměv, zaťala zuby, chtěla zůstat seversky vážná, ale neapolskému šimrání pod sukní se prostě nedá poručit. Strašně se jí chtělo chechtat na celou Florencii! Koutky úst jí křečovitě a hystericky cuknuly v zoufalé snaze nevybuchnout smíchy – a chladný severský matematik Leonardo přesně tenhle vteřinový záškub, ten potlačovaný neapolský smích z lechtání, bleskově zachytil a namaloval.
Jako fakt. Nejslavnější úsměv na planetě Zemi nevznikl z hlubokomyslné renesanční vědy, ale z toho, že skřítek Folletto Carmelino provedl geniální finální řešení portrétu, aby zachránil Leonarda před ním samotným. Úsměv Mony Lisy je moment, kdy se severský chladný konstrukt dostal od neapolského raráška tu nejlepší lekci z živoucího humanismu. Upgrade, který zkrátka valí světovými galeriemi už přes 500 let.
Jak neapolský virus rozpustil zmrzlinový chlad Anity Ekberg
Tento univerzální kód neapolského lechtání a kreativních sabotáží jihu se ovšem nezastavil v renesanční Florencii. O necelých pět set let později se ten samý vesuvský virus proplížil do Říma, kde v roce 1960 slavný rodák ze severoitalského Rimini, režisér Federico Fellini, natáčel svůj přelomový film La Dolce Vita (Sladký život).
Fellini, věrný svému severnímu původu, měl původně v plánu natočit scénu u barokní Fontány di Trevi jako naprosto spořádaný, chladný a intelektuální dialog . Hlavní hvězda filmu, švédská herečka Anita Ekberg, byla ztělesněním sošné, ledové a stoprocentně klidné severské blondýny. Podle přísného scénáře měli s Marcellem Mastroiannim prostě jen spořádaně sedět na lavičce vedle fontány a jíst italskou zmrzlinu.
Jenže nastal problém. Anita Ekberg byla ve svém severském klidu tak chladná, že s každým dalším soustem té zmrzliny byl celý záběr čím dál tím sušší, zmrzlejší a unylejší. Fellini byl zoufalý, scéna neměla žádnou šťávu a on to neustále nemohl natočit.
To už ovšem nevydržel náš generální skřítek Folletto Estetico, který jako znalec umění byl natáčení geniálního umělce přítomen. Rozhodl se aplikovat ten samý osvědčený kód jako kdysi u Mony Lisy.
Proklouzl pod lavičkou, vlezl Anitě Ekberg pod ty její slavné, těžké, dlouké černé šaty a začal ji na nohou divoce a bezlítostně šimrat! Ledová Švédka zkoprněla. Vůbec netušila, co se děje, a v tom šoku si myslela, že jí pod šaty leze nějaký obří, kousavý římský mravenec. Vyděšeně vyskočila z lavičky, omluvila se režisérovi, že si ty nohy prostě musí okamžitě omýt ve fontáně, aby se toho hmyzu zbavila – a jak v tom zmatku a lechtání couvala, ztratila rovnováhu a celá do té chladné vody spadla.
Federico Fellini v tu vteřinu uviděl ten neskutečný, živoucí, chaotický obraz, zvedl ruce a zařval do megafonu: „To je ono! To je ono! Marcello, kašli na scénář, běž tam za ní do té vody!“
Marcello tam vlezl a zrodila se nejslavnější, nejvášnivější a nejikoničtější scéna v dějinách světové kinematografie, ze které celý kolektivní Západ dodnes tají dech. Vědečtí filmoví kritici dodnes píší traktáty o Felliniho genialitě, ale jako vědkyně vám říkám pravdu. Nejslavnější filmový klenot nevznikl ze severského řádu, ale z toho, že neapolský skřítek využil situaci, vlezl pod černé šaty a polechtal ledovou blondýnu na nohou, aby ten zmrzlinový chlad dostal pořádnou lekci z živoucího humanismu. Upgrade, který zkrátka valí světovými kiny už přes šedesát let.
„… no, a přesně takhle my u nás pod Vezuvem pracujeme,“ mrkl na mě s úsměvem Folletto Estetico, upravil si své lahvově zelené sako z Via Chiaia , skočil skokem neapolského delfína květinové dekorace a zmizel. A já tam jen tak seděla na terase hotelu Excelsior, sledovala dým nad sopkou a věděla jsem, že tenhle sopečný virus se zkrátka nedá zastavit. Zvlášť když na vás hned po návratu do ulic celé město sborově volá: „Ciao, Ballerina Barbie!“ Asi teď půjdu rovnou v růžovém vídeňském kostýmku skočit do fontány na Via Partenope abych teorii ověřila empiricky. "Žbluňk…"
