Článek
Od vola přes krávu i drůbež až na samotné dno. Jak český jazykový rybníček páchá sémantickou autogenocidu
Všemi otřásl příběh krásného britského herce. Co se děje? Kam jsme se to dostali? Čechů se to netýká? Tak těch prvořadě!
Když nyní britský soud uznal herce Russella Branda vinným ze znásilnění a sexuálního násilí a hrozí mu mnohaleté vězení, média začala okamžitě pitvat jeho nitro.
Jen málokdo si ale všiml děsivého detailu z jeho dospívání: vlastní otec ho v pubertě bral na exkurze do thajských nevěstinců, aby z něj udělal „chlapa“. Maminka s chlapcem byla od batolete sama a s děsivými vlastními zdravotními potížemi celý život. Chlapec byl často u pěstounů a matkou zbožňován. Otec se přihlásil až později a zcela nevhodně. Následoval raketový úspěch mladého muže díky jeho kráse talentu i cyničnosti, za kterou teď platí daň. Nejde ale jen o něj. Cyničnost k ženám je nemocí celé České společnosti také.Přestaňme si lhát a držet českou omertu/ kolektivní ignoraci ke zlu/ a strhněme oponu české slovní vulgarity a jejích tragických důsledků.
O desítky let dříve než řešíme britského herce, stál před elektrickým křeslem americký nestvůrný vrah Ted Bundy. Ačkoliv se psychopatům z principu nedá věřit ani pozdrav, Bundy ve svém posledním rozhovoru naléhavě varoval před jednou věcí: mechanismem postupné desenzitizace a eskalace, kterou v něm zažehla tvrdá pornografie. Co to má společného s dnešními Čechami? Všechno. Pokud totiž nezačneme okamžitě chránit naše děti před sémantickým a vizuálním jedem, který jim servírujeme přímo pod nos, dopadneme jako ta příslovečná vesnice, která si dobrovolně močí do vlastní jediné studny.
Představte si malebnou středoevropskou vesničku. Má jedinou studnu s křišťálově čistou vodou. A teď si představte, že se obyvatelé této vísky rozhodnou, že do této studny budou hromadně a denně močit. Když se jich cizinec zeptá, proč proboha pijí moč, pokrčí rameny: „Vždyť je to tradice, zvyk a tak trochu slang, ne?“
Vítejte v České republice – zemi, která v globální laboratoři evoluce dosáhla zcela unikátního prvenství. Pácháme totiž lingvistickou a sémantickou autogenocidu. A nikdo si toho nevšímá, protože všichni z té studny zrovna spokojeně bumbáme. A co je nejhorší? Necháváme z ní pít i ty nejmenší.
Erotické pomůcky vedle lízátek
Dětská duše je křehký mikrosvět. Když do něj předčasně vtrhne dospělá, deformovaná sexualita, stírají se hranice mezi tím, co je zdravé a co je čistá patologie. V Česku jsme v tomhle ohledu mistři světa v liberalismu bez břehů. Projděte se jakoukoliv průměrnou vietnamskou večerkou v Praze. Co vidíte v úrovni dětských očí? Hned vedle vonných svíček, plastových hraček a jahodových zubních past tam hrdě trůní nehorázné erotické pomůcky a pornočasopisy.
Naše děti tak od útlého dětství vyrůstají v prostředí, kde je intimita degradována na spotřební zboží z regálu. Internetové filtry jsou k smíchu a realita všedního dne je taková, že zatímco na Západě se takový obsah úzkostlivě skrývá do neprůhledných obalů a sekcí „pouze pro dospělé“, u nás z něj děláme běžný kolorit cesty ze školky. A pak se upřímně divíme, že mladá generace přejímá toxické vzorce chování.
Tragédie poctivého paroháče
Abychom pochopili, jak hluboko tento lingvistický a morální úpadek sahá, musíme se podívat pod mikroskop historické sémantiky. Jak by řekl klasik českého strukturalismu Jan Mukařovský, každý znak v jazyce organizuje náš reálný postoj ke skutečnosti. Když znehodnotíte slovo, znehodnotíte dříve či později i věc samotnou.
Začalo to v šedesátých letech, kdy socialismus úspěšně odtrhl městského člověka od hnoje a pastvin, a my jsme začali plošně nadávat do volů. Vůl, tento vykastrovaný dříč, je bytost nesmírně tragická. Nemá plodivou sílu, je submisivní a na jeho hřbetu stálo kompletní živobytí tohoto národa po staletích. Místo úcty jsme z něj udělali univerzální syntaktickou vatu.
V dobách normalizace nám vůl přestal stačit. Na scénu nadávek nastoupila kráva, následovaná slepicí, husou a kachnou i kozou.Všimněte si té vědecké zákonitosti: začali jsme verbálně plivat na ženský živočišný princip, který nám dával obživu. A jak dopadla tato zvířata v materiální realitě? Zavřeli jsme je do klecí a začali se jimi bezohledně přejídat. Když totiž zvíře sémanticky proměníte v odpad, v praxi ho pak můžete bez výčitek mučit. Dnes musí nešťastný Brusel skrze Green Deal a nařízení o welfare složitě dotovat unijní propagandu, abychom se k nim chovali jako k živým tvorům. Musí nám to nařídit zvrchu, protože naše vnitřní svědomí jsme si prohnali mlýnkem na maso.
Vražda Velké Matky v přímém přenosu
Tím však česká spirála neskončila. Když už nebylo kam posunout hranici vulgarity skrze němou tvář, český pragmatismus zaútočil na to nejposvátnější. Na bránu života. V posledních deseti letech se v Čechách stalo univerzálním citoslovcem a běžnou spojkou slovo pí…
Podívejme se na to optikou laboratorního rozboru: tato sémantická nákaza prorostla absolutně všemi vrstvami společnosti bez výjimky. V televizi a médiích sice formálně funguje cenzura, jenže když moderátor nebo celebrita slovo vypustí a režie ho alibisticky „vypípá“, divák vteřinu předem i vteřinu potom přesně ví, co zaznělo. Společnost se nad tím přenáší s bodrým humorem, jako by šlo o neškodný vtip. Jenže humor skončil. Dnes toto slovo slyšíte jako běžné citoslovce na ulicích z úst malých dětí, přejímají ho mladé dívky, které tak nevědomky plivou na vlastní přirozenost, a bez mrknutí oka ho v neformální řeči používají i vysoce vzdělaní lidé s tituly. Ztratili jsme jakékoliv filtry. Znak, který měl status nedotknutelnosti, se stal univerzálním tmelem české konverzace ve všech sociálních vrstvách.
Rozvažme to chladně: původní sémantické jádro tohoto slova je nejskvostnější biologické tajemství, nejcitlivější ženský orgán, lůno, odkud pochází veškerý život. Dnes je to ekvivalent pro vyjádření zmaru, hněvu nebo hluk v tramvaji.
Filozof Milan Machovec by nad tímto stavem zaplakal. Celé dějiny lidstva – pohanské kulty uctívající symboly plodnosti, stejně jako křesťanství se svým dogmatem o Neposkvrněném početí Panny Marie – sázely na jednu věc: ochranu archetypu Velké Matky. Lůno bylo na piedestalu nedotknutelnosti. Muž věděl, že před tímto tajemstvím musí držet jazyk za zuby a ustupovat. Češi tento archetyp vzali, stáhli ho do bláta a denně po něm šlapou. A co je nejzrůdnější – pod vlivem internetového porna a diktátu dominance to muži vyžadují po ženách i v ložnicích jako běžnou součást vztahu totální degradaci ženství jako milou módu Padesát odstínů šedi. Ženy jsou přes emancipaci ve skutečnosti ponižovány hůře než celou českou historii.
Psychosomatické veto a budoucí Brusel
A teď se podívejme na psychosomatickou rovnici, která z toho neúprosně vychází. Mladá dívka je pořád křehký, záhadný a zázračný organismus. Její reprodukční systém je stoprocentně řízen osou mozek–děloha. Jak má tato dívka podvědomě toužit po mateřství, když je symbol jejího ženství od dětství vnímán jako ta nejhorší verbální stoka?
Podvědomí nezná slang. Limbický systém přepne tělo do permanentního stresu, kortizol zafunguje jako evoluční antikoncepce a tělo se psychicky uzavře. A když tento vnitřní konflikt trvá roky, kdy je žena bičována společenským tlakem popírajícím její přirozené potřeby křehkého ženství jako fitness extremismem, plastickými operacemi a mechanickou „střídavou péčí“ u soudů, tělo kapituluje. Výsledkem jsou nadstandardní statistiky karcinomů prsu, děloh a hroutící se porodnost. Ženy nejsou hloupé. Jejich těla se prostě odmítají množit v prostředí, které jimi sémanticky pohrdá.
Kam to povede? Vzorec je neměnný. Stejně jako u těch krav a slepic. Za pár desetiletí, až český národ kvůli této autogenocidě začne reálně biologicky vysychat, bude muset opět zasáhnout nějaký budoucí Brusel. Přijde nařízení zvrchu. Budou se schvalovat dekrety na ochranu ženské integrity, protože přirozený morální vkus jsme upálili na hranici konzumu.
Odejít k čistému prameni a staré moudrosti
Monty Pythoni měli skeč o papouškovi, který „nežije, odpočívá v pokoji“. Česká úcta k ženství a mateřství je na tom podobně. Byla sémanticky utracena.
Pokud mluvíte jazyky a vidíte dál než za hranice pražského metra a českých televizí, rádií a netových komentů , nemůžete ten sémantický jed ve studni pít věčně. Máte dvě možnosti. Buď se tvářit, že ta kontaminovaná voda vlastně docela ujde, nebo sbalit kufry, prodat byt a odejít tam, kde má slovo „matka“ a „žena“ stále ještě melodii, úctu a posvátnou váhu. Třeba pod Vesuv. Protože národ, který plive na pramen svého vlastního zrodu a nenechá v úctě vyrůst ani své vlastní děti, prostě nemá nárok na budoucnost.
Možná ale pro ty, kteří v tomto rybníčku zůstávají, existuje jedna malá protilátka. Zkuste si občas doma místo moderních, pornem a brutalitou nasáklých streamů pustit staré černobílé filmy z první republiky. Podívejte se na Antonii Nedošinskou, která s tak neuvěřitelnou laskavostí a teplem hrála ty opravdové, starostlivé české maminky. Sledujte Huga Haase a další tehdejší velikány, v jejichž scénářích byla posvátná úcta k ženě-matce naprosto samozřejmým, pevným a neotřesitelným zákonem. Tam v těch starých celuloidových pásech ještě leží zaznamenaná paměť naší vlastní čisté studny. Pokud se z ní nezačneme aspoň částečně napájet a nevrátíme se k těmto kořenům respektu, naše kulturní vyprahlost bude definitivní.
Prolomení české omerty
Jako autorka nikdy nepíšu o tématech, o kterých zrovna píší všichni ostatní. Vyhledávat levné senzace a opisovat mainstreamové pravdy přenechávám jiným. Dnešní text pro mě byl hluboce osobní, těžký a nesmírně nepříjemný. Ale morální kredit vědce mi zavelel, že mlčet by v této chvíli znamenalo spoluvinu. Kdo studoval odkaz legendárního sicilského soudce Giovanniho Falconeho, ví, co dokáže v komunitě způsobit systematická slepota. V Čechách totiž funguje naprosto specifická, neprůstřelná omerta. Zdejší lidé jsou cíleně a dobrovolně slepí k nejrůznějším projevům toxicity, a pokud na ně ukážete, okamžitě vytáhnou alibi posvátného „českého švejkovství“, humoru, nadhledu a svobody slova.
Z pohledu historika a humanitního vědce však musím s chladným laboratorním odstupem prohlásit: tohle už dávno, dávno a třikrát dávno není ani švejkovství, ani humor. Je to národní sémantická autogenocida a přímé evoluční dno nejen českého rybníčku, ale celého kolektivního Západu. Když projdete kompletní dějiny Čech a evropského vývoje, nenajdete jediný historický doklad o tom, že by se takový slovník, tak strašlivým způsobem sémanticky a sémiologicky zneužíval jako běžné mezilidské pojivo. Tato studna je kontaminovaná. A někdo tu omertu strachu a otupělosti zkrátka musel prolomit jako první.
České autogenocidní unikum
Když aplikuji exaktní srovnávací metodu na náš evropský a severoamerický kulturní okruh – a záměrně vynechávám africký či arabský svět, který není mým vědeckým oborem – docházím k neúprosnému závěru: česká žena je na tom v rámci celé západní civilizace strukturálně vůbec nejhůř. Proč? Protože z hlediska sociální evoluce se stala obětí té nejhorší možné kombinace tlaků. Na Západě nebyla kontinuita rodiny násilně přerušena komunismem, takže tam dodnes role ženy-matky, kterou muž zajišťuje, platí za prestižní status. V křesťanských a balkánských zemích zase ženskou integritu chrání hluboce zakořeněný mariánský archetyp úcty k matce. V Ruské federaci pak přes všechny socioekonomické problémy funguje nepsaný kulturní zákon galantnosti, kde muž ví, že o ženu musí kavalírsky pečovat. V Čechách však nezůstalo nic. Zrušili jsme křesťanskou úctu, zrušili jsme západní kontinuitu a nahradili je chladným ateismem, gigantickým porno-byznysem a spovykaným fitness extremismem. Česká žena – ač mimořádně krásná, inteligentní a vzdělaná dříčka – tak zůstala v absolutním vakuu. Společnost po ní požaduje plný mužský výkon v práci, stoprocentní mateřství, plastikový ideál krásy, poloviční placení nájmu, a jako bonus ji u soudů trestá střídavou péčí a v ložnicích porno-nároky. Tento brutální nepoměr moci a absenci jakékoliv úcty k biologické zranitelnosti ženy nezná moderní západní evoluce nikde jinde v tak zrůdné čistotě.
Posvátné symboly plodnosti
V minulosti se uctívaly falické symboly a symboly Venuše. Obojí pro zachování rodu stejně jako posvátná zvířata, která dávala kulturám přežít. Aby ale ženský orgán nejvyšší citlivosti, křehkosti a plodivé síly se stal nejhorší urážkou a slovní vatou jak je to v údajně kulturních Čechách je evolučně bezprecedentní. Slova jsou vyjádřením stavu společnosti. A zde jde o jasnou znakovou autogenocidu která ovšem dříve či později ponese smrtící ovoce. Ty první oběti tu již máme.
Zlatokopka není ta, která jen potřebuje úctu
Je důsledkem komunistické výchovy, že dosud žena, která chce, aby se muž podílel na platbách více je nazývána zlatokopka. Žena JE ale fysicky slabší než muž, má svoje dny, má svůj biologický cyklus i finančně náročnou společenskou nutnost prostě utrácet peníze víc na vzhled než muž. Rovněž těhotenství a mateřství jsou pro muže nepředstavitelnou zátěži a oslabením i utrpením které si vůbec nedokáží představit. Pánové noste 24/7 9 měsíců batoh který je čím dál tím těžší a poslední měsíce vás ještě kope. Zkažte si zuby,vlasy, nehty postavu tvář i kariéru často u zdraví aby jste byl rodič. Zažijte si trauma a bolest porodu a pak možná můžete začít chtít střídavou péči a účty napůl a něco plácat o zlatokopkách. Používat ale slovo jež je znakem brány života, lásky a evolučního přežití jako nadavku, citoslovce v rovině denního použití všech vrstev společnosti není jen estetické ale i morální a existencionalní dno.
