Článek
Jak malinká Italka zvítězila nad machismem
Zastavme se v tom věčném evropském shonu a pohlédněme na jih, k Apeninskému poloostrovu. V zemi, která světu dala renesanci, pizzu a permanentní vládní krize, se právě přepisují učebnice politologie. Giorgia Meloni oslavila historický triumf: stala se nejdéle nepřetržitě vládnoucí premiérkou Itálie od druhé světové války. V zemi totálního machismu se stal zázrak – vládne tu žena. A jako pozorovatel lidského hemžení a historických paradoxů se musím ptát: Nepokukuje po nás z Říma náhodou druhá Alžběta I.?
Orloj v parlamentu a trauma z diktatury
Abychom pochopili velikost tohoto úkazu, musíme si nejdříve vysvětlit jednu velkou historickou blamáž. Celou poválečnou dobu se Itálie panicky bála silných vůdců. Proč? Protože v národní duši dodnes plane hluboký stud z toho, že se Italové nechali v minulém století totálně oblbnout Benito Mussolinim. Aby se to už nikdy neopakovalo, nastavili si politický systém tak křehce, že jejich vlády padaly jako shnilé hrušky téměř pravidelně po roce.
Italové raději dekády trpěli, že se jejich politici v parlamentu neustále handrkují a mění se tam jako apoštolové na pražském orloji. Mnozí odborníci navíc poukazují na to, že tento systém byl tak trochu skrytým podvodem na voliče. Když totiž vláda padla, nekonaly se nové volby. Politici a koalice se prostě domluvili v zákulisí a dosadili k moci úplně jiné lidi, než si národ zvolil – zlí jazykové a unavení Italové občas šeptali cosi o loutkách mafie. My samozřejmě ctíme presumpci neviny, ale faktem zůstává, že tento permanentní chaos tvořil celému národu neskutečný stres a obrovské ekonomické ztráty.
Covid jako spouštěč změny
Pak ale přišla drastická devastace covidem. Zasáhla Itálii jako šílené tsunami a zanechala zemi psychologicky i hospodářsky na dně. Po dekádách rozbrojů, které už nabývaly absurdních rozměrů, byl národ tak unavený, že konečně přijal to, že se na politické scéně objevil někdo dominantní i když to byla malinká žena, pro machistuckou Itálii něco nevídaného.
Z neapolské trhovkyně diplomatickou madonou
Když v říjnu 2022 nastupovala, celá Evropa hystericky listovala starými skripty a křičela, že přichází „Mussolini v sukních“. Jenže lidé si ji zamilovali z úplně jiného důvodu. Byla malinká, ukřičená, s velkýma očima – prostě jedna z nich. Chodila na náměstí, křičela, gestikulovala jak neapolská trhovkyně, mluvila srozumitelně a jednoduše. A proto zvítězila.
V momentě, kdy však usedla do premiérského křesla, projevila se její neuvěřitelná inteligence. Netajila se tím, že je v rámci světových politiků možná nejvzdělanějším člověkem v ohledu historie a politologie, disponující intelektem na úrovni předních profesorů italských univerzit. A tenhle intelekt jí nedovolil dále držet formu ukřičené trhovkyně.
Předvedla brilantní transformaci. Zcela změnila své vystupování k vlastnímu národu, k Bruselu i k Severoatlantické alianci i kolektivnímu západu. Dokáže jednat s Donaldem Trumpem, buduje pevné mosty s Velkou Británií a drží hluboké spojenectví se Španělskem a Řeckem, což je mimochodem skvělá, tradiční středomořská diplomacie.
Síla šamanky s motorem Alžběty I.
Čím to je, že tento pověstný italský pytel blech a vášnivých mačů dokázala srovnat do latě? Kromě silného, až mužského vůdcovství a neskutečného vnitřního motoru dokáže působit nesmírně žensky. Je v ní jakási archetypální sila – síla ženské intuice, až na hranici šamanky nebo čarodějnice. Dovede absolutně neuvěřitelným způsobem vycítit, co se kolem děje, v pravý čas říct přesně to, co má, podívat se tam, kam má, a obrazně řečeno přikápnout olej do ohně (nebo vodu na uhašení) přesně tam, kde je potřeba.
Proto to srovnání s anglickou královnou Alžbětou I. není vůbec od věci. Obě jsou to rázné blondýny, obě projevily neskutečnou schopnost diplomatické flexibility a absolutního odevzdání své zemi. Alžběta I. kdysi prohlásila, že má sice tělo slabé ženy, ale srdce a žaludek krále. Meloni dokázala totéž: na jedné straně si drží auru rázného vůdce, na druhé straně nasadila auru madony a ochranitelské matky národa. Italští muži totiž mohou nerespektovat zákony, Brusel i gravitaci, ale nikdy si nedovolí dlouho odporovat naštvané matce a Italky se v ní vidí jako jedné z nich.
Věčné historické konstanty
A tak tu dnes stojíme. V zemi, kde se politická stabilita dříve měřila na týdny, sedí v čele stabilní kabinet už přes 1400 dní. Celý Kolektivní západ je dnes vystresován geopolitickým napětím a možnou agresí z východu. V takové situaci potřebujeme v Evropě klid a pevné body. A ukazuje se, že takové silné „římské ženy“ jsou přesně tím, co k záchraně naší společné stability potřebujeme.
Doufejme tedy, že to tak bude pokračovat. Věřím totiž, že Giorgia Meloni má takovou sílu, že by snad dokázala sama ubránit celou Evropu proti východu. Buďme však realisté – jsou věci mezi nebem a zemí, na které ani její šamanská moc stačit nebude. Na co totiž tato novodobá Alžběta I. sílu nikdy mít nebude, je zařídit, aby v Itálii začaly autobusy a vlaky jezdit načas.
Některé historické blamáže jsou zkrátka věčné.
