Článek
Válka severu proti jihu nebo naopak?
Určitě jste už slyšeli nejrůznější pejorativní narážky na to, že jih Itálie je v mnohém kulturně, politicky, společensky, finančně, a dokonce i hygienicky, organizačně či v rovině kriminality na výrazně nižší úrovni než italský sever. Tento narativ se v Evropě pěstuje dlouhodobě a v podstatě po celé moderní dějiny.
Na jihu prý uslyšíte lidi jen hlučně křičet na ulicích, občas tam narazíte na vysypaný koš s odpadky, jezdí se tam klidně v protisměru, parkovací zóny mají místní jenom na ozdobu (a parkují si, kde chtějí) a samozřejmě je tam přece ta strašná mafie. Naproti tomu sever? Ten má přece svoje Benátky, svého Danteho, svou renesanci, svůj řád, humanismus, město módy Milán a nablýskané továrny na Ferrari.
Fotbal jako lakmusový papírek
Jenže pak si pustíte fotbal, kde hraje Milán s Neapolí, a najednou zažijete absolutní šok.
Všichni ti kulturní, noblesní, bohatí občané severu – domnělí humanisté, inženýři, doktoři a politici, prostě „výkvět světa“ – začnou na stadioně fandit svému Milánu neuvěřitelně agresivním a vyloženě rasistickým způsobem. Útočí na Neapolitány chorály tak nechutnými, že je na tomto místě ani nemohu citovat, jinak by mě vyhledávače okamžitě zablokovaly.
A co na to Neapol? Ti domněle „divokí“ jižané? Ti jim ani v nejmenším neoplácejí stejnou mincí. Místo agrese si raději zpívají své veselé neapolské písničky, opěvují své krásné město a stadionem zní chytlavé Forza Napoli (Do toho, Neapoli!). Na chladný severský jed prostě nereagují stejnou mincí. Na agresivní rasistické urážky severu na jih jih odpovídá buď s humorem, že stejně k nim na prázdniny celý sever vždy přijede nebo, si fakticky postesknou že státní rozpočet jih diskriminuje.
Jako historik a teoretik umění vím, že právě v takovýchto mezních situacích se odhaluje skutečná pravda. A jako historik vám ji teď mohu celou vysvětlit na tvrdých faktech. Ano, je to tak: ten v uvozovkách „divoký“ jih je po celou historii ten hodnější. A ten domněle „humanistický a noblesní“ sever je naopak ten agresivnější a ve výsledku nebezpečnější. Nevěříte? Uvedu vám jasné příklady, o kterých se nedá diskutovat, a také vysvětlení, proč tomu tak je.
Moře, sopky a otevřené srdce jihu
Jih Itálie – včetně Sicílie, Neapole a Kampánie – tvořil historicky jeden velký systém známý jako Neapolské království (či Království obojí Sicílie). Většinu dějin byl oddělen od severu a vyvinul si vlastní emoční principy, které v tamních lidech žijí dodnes. Ano, byl to region divoký. Ale protože fungoval jako jeden celek, lidé zde přirozeně upouštěli páru skrze umění, zpěv, tanec, humor, ale i mezinárodní byznys a otevřenost světu. Sice tam byl vždycky trochu chaos, křik a výrazné barvy, ale nikdy tam nevzniklo tak strašlivé, ryzí a strategicky plánované zlo jako na severu.
Někdo namítne: a co mafie? Ano, ta tam je. Je ale koncentrovaná v určitém specifickém organizačním a společenském spektru. Když však vezmeme celou historii a majoritu obyčejných lidí, šlechticů i intelektuálů, zjistíme, že na jihu nikdy nebylo tolik nebezpečného zla jako na severu.
Rozhodně nejsem rasista, nicméně je holým vědeckým faktem, že určité skupiny lidí (které nazýváme národy) mají specifickou kulturní a psychologickou výbavu, která formuje jejich charakter a tradice – zrodila je totiž konkrétní země, jídlo a podnebí. Jižní Itálie je fascinujícím mixem Italů, Řeků, Francouzů, Španělů a Arabů. Byli to otevření námořníci, odvážní lidé s velkým srdcem, kteří byli zvyklí denně čelit smrti na otevřeném moři nebo v těsné blízkosti činných sopek. Tento permanentní kontakt s mementem mori v nich paradoxně zrodil skutečný, ryzí humanismus a upřímné křesťanství. Tím, že milují umění, umí se kamarádit a jsou otevření světu, ventilují svou divokost přes emoce ven. V jádru jsou to nesmírně hodní a srdeční lidé, kteří v sobě nemají zažitou chladnou zášť – je v nich hluboce zakořeněné františkánství, takže severu jeho zlo nikdy nevracejí. Jsou v tom jako velké, hodné děti.
Když se potká italský přetlak a germánský dril
Sever měl samozřejmě odjakživa onen románský geniální základ. Lidi nesmírně inteligentní, energičtí a fyzicky i emočně krásní – už jen ta úrodná země a skvělé podmínky pomohly zrodit generace géniů. Tento obrovský vnitřní přetlak ventilovali severní Italové už v dobách starého Říma tím, že okupovali celou tehdejší Evropu. Nebylo to ale čisté zlo; Římané sice dobývali a brali otroky, ale zároveň stavěli akvadukty, lázně, divadla a zakládali města. Tento intelektuálně nabitý sever se tehdy po Evropě „vyřádil“ i pozitivní, tvořivou energií.
Jenže když se Řím pod tíhou vlastního bohatství zhroutil, nastoupily barbarské invaze. A ty zasáhly právě sever. Došlo k zásadnímu genetickému i kulturnímu mísení: ti nejagresivnější severští nájezdníci (Germáni, Langobardi) se smíchali s těmito geniálními, horkokrevnými Italy.
Tento prostor se následně uzavřel a v severní Itálii najednou vznikl přetlak – lidově řečeno tu bylo moc kohoutů na jednom smetišti a chyběl ventil, kudy upustit páru. Bylo tu víc králů, princů, vévodů a žoldnéřských kondotiérů, než kolik se jich mohlo vejít mezi tamní řeky a pahorky. V raném středověku a renesanci zde vznikly městské státy, které se navzájem i uvnitř sebe samých vraždily, řezaly a ničily strašlivým způsobem (vzpomeňte na Romea a Julii nebo na Lucrezii Borgiu, která sloužila jako vražedná vábnička na cizí vévody). Aby toho nebylo dost, vtrhla sem později francouzská armáda, zanesla sem syfilis a zanechala tu geny dalších agresorů z území galského kohouta.
Zrod největšího monstra: Fašismu
Na severu se tak vytvořil koktejl obrovské energie, ale také chladné krutosti. Když se divoká italská síla spojila s rigidním germánským smyslem pro řád a systém, vznikly sice úžasné věci jako humanismus, renesanční architektura nebo pevná struktura Vatikánu, ale místní to pravidelně těžce přepískli.
Právě ze severu vzešel přehnaný, agresivní patriotismus Garibaldiho, který jihu fatálně ublížil, když ho zradou a násilím anektoval k severní monarchii. A právě z těchto historických kořenů organizované agrese, odkazů na římské legie a chladného systému v severní Itálii vzniklo ve 20. století to největší zlo: fašismus. Nevymyslel ho Hitler a nevznikl v Německu. Benito Mussolini, Hitlerův hlavní vzor, a Duceho nejvěrnější struktury vyrostly právě na severu Itálie.
A jak tehdy reagoval ten „zaostalý“ jih? Fantasticky! V roce 1943, během pouhých čtyř dnů, dokázali obyčejní Neapolitané – pouliční sirotci, pekaři a ženy v domácnosti – v partyzánské pouliční válce sami vyhnat z města po zuby ozbrojený Wehrmacht. Udělali to v době, kdy velká část Evropy z čisté zbabělosti ještě fašismu sloužila. Živelné lidské dobro jihu porazilo chladný vojenský stroj.
Ponaučení pro život
Zkuste se nad tímto dějinným paradoxem hluboce zamyslet. Tento princip totiž neplatí jen v historii Itálie. Platí i při výchově dětí, zvířat, v partnerských vztazích nebo v práci. Pokud je někde přítomno velké množství energie, nikdy jí nesmíte nastavit příliš rigidní, neúprosné hranice. Musíte nechat otevřený ventil a nechat ji proudit dobrým směrem – přes umění, otevřené city a lidskost, přesně tak, jak se to děje v Neapoli. Protože když se obrovská energie potlačí nesmyslným tvrdým řádem, vzniká chladné, systémové zlo.
Tak se nad tím pojďme společně zamyslet a začněme té jižní Itálii konečně o něco víc fandit. Protože si to za svou nezkaženou lidskou duši sakra zaslouží! Forza Napoli!
