Článek
Skvělý řečník upoutá!
Většina prezentací v českém byznysu a korporátech je k uzoufání nudná. Lidé, kteří mají tituly, skvělé nápady a vydělávají miliony, se při proslovech často promění v uzlíček nervů.
Buď monotónně čtou slajdy z Powerpointu, nebo u řečnického pultu stojí strachy jako solný sloup a bojují o holé přežití. Místo aby publikum strhli, unudí ho k smrti grafy a tabulkami.
A přitom stačí tak málo. Pokud chcete být velký řečník, musíte mít odvahu jít až na samou dřeň své osobnosti. Do míst, kde už nemáte co ztratit.
Efekt upadlého pera a rajčatová omáčka
Představte si, že přijdete k pultíku. Celý sál napjatě čeká, vy schválně upustíte pero a řeknete: „Ježíšmarjá.“ V tu vteřinu jste vyhráli. Udělali jste lidskou chybu, shodili jste masku dokonalosti a sál vás okamžitě miluje.
Je to moment absolutní upřímnosti, jako když se v dětství před celou školou v jídelně polijete rajčatovou omáčkou přímo před předáváním vysvědčení. Už jste na dně své trapnosti, získali jste absolutní svobodu a nemáte se čeho bát.
Jenže abyste ten hlas vůbec otevřeli, musíte zničit ten svůj ustrašený korporátní šepot. Jak? Představte si, že stojíte v zamčeném domě, deset metrů od vás vám někdo krade auto a vy na něj musíte hulákat z okna.
Ten hlas musí letět plnou silou a prostřelit prostor. Tréma v tu vteřinu padá, protože tělo přepne do čistého instinktu. Samosebou nebudete na posluchače hulákat, jen si tím otevřete vnitřní nastavení, že si to budete tak doma zkoušet.
Řečnická otázka vždycky zaujme
Nikdy nezačínejte odpovědí, ale otázkou.
Když totiž dostanete slovo, většina z vás začne poslušně odříkávat naučené fráze: „Dnes vám představím náš nový model traktoru…“ Nuda. Nikdy nezačínejte odpovědí, vždycky začínejte otázkou: „Jaký si myslíte, že by byl nejlepší nový traktor?“
Bum. V tu chvíli přebíráte absolutní kontrolu nad sálem, protože lidský mozek musí biologicky začít hledat odpověď.
Půl hodiny jim ten traktor popisujete. Mluvíte krásně, spisovně, s dokonalým držením těla.
Alpská bajka o pneumatikách a evangelium.
Abyste je nenechali spát, vložíte do toho krátkou osobní bajku a za další řadu nudných faktů přidáte fatální citát. Třeba …
Řeknete jim: „No, já když jsem se vloni vracela z Alp, tak jsem si všimla, že ty alpský traktory mají na gumách takový divný Z. Tak jsem se tam šla zeptat těch horskejch chlapů, proč to tak je. A vlastně z toho vzniklo to, že jsem si uvědomila, že je nejlepší mít to Z dvojitý, protože u nás je jiná zima.“
„Ono je to totiž jako v té slavné předpovědi Ježíše Krista v evangeliu podle Matouše: ‚Poslední budou prvními a první posledními.‘ [bible] Takže vy, co tady zoufáte, že byla vloni blbá tržba, nezoufejte.
Potom zase musíte nějaký čas vystrouhat všechna fakta, ale pak ze spisovné češtiny a úředního jazyka přejděte chvilku do žargonu …Ztišíte hlas. Uděláte pauzu. A do té dokonalé dosavadní moudrosti najednou prsknete místo slova „nevhodné“ třeba „blbost…“ Narušíte stereotyp a probudíte každého, kdo by chtěl klimbat.
Zákon stromu: Zapomeňte na šedou nudu
Jak to celé ustát vizuálně? Vykašlete se na ty nudné manažerské poučky. Vyhlašuji absolutní zákaz pro šedé, béžové nebo celočerné obleky, ve kterých jen splýváte se zdí. Na pódiu musíte fungovat jako strom. Strom je u kořenů nejtmavší, nejpevnější a směrem nahoru se rozvětvuje a světlá.
Pravidlo zní: Boty pokud možno vždycky černé, uzavřené, nenápadné a vždy! na tenké podrážce! Abyste byli opticky přikovaní k zemi a drželi stabilitu a působili chytře. Kalhoty nebo sukně do pasu v hlubokých barvách bez vzoru jako tmavě modrá, hnědá nebo lahvově zelená. Směrem nahoru outfit světlá – vínové sako a pod ním světlejší košile nebo blůzička opět bez! vzoru.
Tímto barevným spektrem navedete oko diváka přesně tam, kam potřebujete – k rozjasněné tváři, odkud létají vaše myšlenky.
Pokud nejste zkušení, nedívejte se lidem do očí, ale kousek nad ně, na zadní stěnu. Publikum bude mít pocit, že mluvíte k nim, ale vás žádný znuděný obličej nerozhodí. Jakmile ale získáte suverenitu, pohled do očí otočte a použijte pro vhození energetické rukavice divákům.
Královské entrée a omdlévající publikum
A co s rukama? Hlavně žádné ty strojené a naprogramované pohyby z LinkedInu. Nejsou z vás Kašpárci v loutkovém divadle, kterým někdo mává ručičkami podle šablony. Před projevem běžte na toaletu, umyjte a vytřepejte ruce, umyjte a promněte obličej, zakružte kotníky i zápěstí, zhluboka se nadechněte a vydechněte, lehce si zaplavte rukama ve vzduchu a celými zády i krkem se přitiskněte ke zdi. Rozprostřete se a takto srovnaní jděte mluvit .
Za dveřmi před sálem si nahoďte svou vnitřní mantru. Představte si, že jste křižácký rytíř jedoucí do boje, nebo královna krásy, která vyhrála soutěž a jde si pro korunu. Do sálu se nesmíte vplížit jako otrok nebo zloděj. Musíte tam vejít jako král a královna.
Když tam stojíte s touto vnitřní oporou, můžete si dovolit ty nejkrásnější lidské detaily. Pánové se můžou jednou rukou elegantně opřít o pultík, sexy si prohrábnout vlasy nebo si vyčistit brýle. Dámy mohou jen jemně přenést váhu z jedné nohy na druhou nebo si pomalu zastrčit pramen vlasů za ucho – a pánové v sále budou omdlívat touhou.
A na samý závěr, když už s vámi sál dýchá a všemu věří, se usmějete, necháte je čtyři vteřiny dusit v absolutním tichu, podíváte se do stropu a zasadíte jim finální knockout: „No jo, ale ono vlastně všecko může bejt i jinak.“ Musí totiž vědět, že nejste jen výrobce tohoto projevu ale máte v rukávu i jiné nápady!
Babiččina brož a pozvánky na rodinné oslavy
Odejdete. V sále zbude ticho, které by se dalo krájet. Ale ten nejbrilantnější řečník nikdy nezmizí navždy. Vrátí se k lidem, potřese jim rukou, všechno jim odkývá, vyslechne jejich reakce a s úsměvem řekne: „Vy jste úžasní, to je hrozně zajímavé a každému se podívá do očí, podá ruku, usměje se.“
A právě tady přichází ta největší třešnička. Abyste lidi zaujali a nepustili jejich pozornost, musíte mít nad tou jednoduchostí oblečení jeden zajímavý, záhadný prvek. Třeba brož s palmou, zvláštní odznáček, nebo lehce netradiční kravatu. Lidé na to budou půl hodiny fascinovaně koukat a v duchu hledat hluboké symboly, Afriku nebo Rotary klub.
A když za vámi na konci přijdou a s ostychem se zeptají: „Omlouvám se, ale mně to nedá, co znamená ten váš odznáček nebo kravata ?“, vy se usmějete a vypálíte poslední bombu: „Ale víte, já jsem se na poslední chvíli pokapal kafem a nešlo to vyčistit, tak jsem si to půjčil od babičky.“
V tu vteřinu ze sálu spadne poslední maska. Lidé si vás zamilují pro vaši totální lidskost a začnou vás zvát domů na rodinné oslavy. A hlavně – už na vás do smrti nezapomenou.
