Článek
Křeslo moci dává elektrické šoky: Proč se z vašeho kamaráda po volbách stane malý Stalin?
Máme po volbách. Rozdala se nová vládní křesla a s nimi propukla epidemie, kterou odborníci nazývají syndrom hybris – naprostá opilost mocí. Tato křesla sice obvykle nekope elektřina, ale lidské psychice dávají takové šoky, které málokdo rozdýchá. Fascinuje mě to celý život. Sledujete člověka, který byl léta milý, zábavný a lidský. Pak ho shodou okolností, nebo dokonce s vaší vydatnou pomocí, dosadí do vysoké funkce. A bum! Jako by dostal náhlou mentální poruchu a přes noc se změnil v arogantní monstrum. Pokud váš známý právě usedl do ministerského či ředitelského křesla a přestal odpovídat na pozdravy, nepanikařte. Psychologie má pro to jasné vysvětlení.
Jak vypnout empatii jedním podpisem
Jakmile člověk získá moc, v jeho mozku se doslova přepnou výhybky. Výzkumy ukazují, že vysoká funkce tlumí činnost takzvaných zrcadlových neuronů, které jsou zodpovědné za empatii. Novopečený funkcionář tak bleskově ztrácí schopnost vnímat pocity druhých a starý soucitný kamarád vás najednou vidí jen jako otravnou položku v tabulce. V jeho psychice se spustí sebestředný mechanismus, který mu našeptává, že byl celou dobu geniální a svět ho doteď jen trestuhodně nedoceňoval. S tímto pocitem spasitele přichází ruku v ruce těžká paranoia. S funkcí totiž roste panický strach z její ztráty. Každý pohled, dotaz nebo přátelská připomínka ze strany starých známých je okamžitě vnímána jako spiknutí a útok na jeho novou božskou autoritu. Brzy mu začne být malé i samotné ministerstvo a v duchu už si zkouší sako na předsedu OSN nebo aspoň Evropské unie.
Když Barbie s geniálním programem narazí na šedivou zeď
Nevěříte? Ilustrujme si to na jedné zcela reálné, ač absurdní situaci. Představte si matku a arteterapeutku, kterou dohání k slzám hororové statistiky psychických chorob dnešních dětí. Chce pomoci, tak sedne a za týden vypracuje komplexní, čtyřicetistránkový národní program arteterapie, opřený o fungující systémy Evropské unie. Je to geniální, celoplošná věc, která má dětem vrátit radost a duševní zdraví. S naprostou důvěrou jde za svým starým známým, kterému ještě nedávno sama pomáhala k vlivnému křeslu. Výsledek vás paralyzuje. Dotyčný funkcionář ji brutálně seřve. Ne kvůli rozpočtu, ne kvůli metodice, ale za to, že si dovolila na ministerstvo přijít v růžovém kostýmku s sukní a v červených střevíčkách. Prý se na taková místa smí chodit výhradně v šedém kalhotovém kostýmu a béžových botách. Celý projekt pak sjel ze stolu rovnou do koše.
Protokol na ministerstvu zakázané radosti
Důvod je přitom z pohledu psychologie moci průzračně čistý. Na ministerstvech nově nastolených diktátorů je totiž radost přísně zakázána. Když do šedivé, upjaté kanceláře vstoupí laskavá víla z pohádky, která svým úsměvem, energií a morálním programem okamžitě strhne sympatie všech přítomných v místnosti, novopečený vůdce dostane hysterický záchvat. Najednou totiž není středem vesmíru on. Jeho křehké, čerstvě nafouknuté ego nesnese, že by ho mohl někdo zastínit, a tak zaútočí na to nejjednodušší – na oblečení, aby druhého ponížil a dokázal si svou nadvládu.
Chodící svědomí se na audienci nepřijímá
Možná si teď říkáte, že když jste mu k té funkci pomohli, měl by vám být vděčný. Jenže v politické a manažerské psychologii jste pro něj v tuto chvíli tím nejnebezpečnějším nepřítelem. Jste totiž jeho chodící svědomí. Připomínáte mu dobu, kdy ještě nic neznamenal, neměl sekretariát a musel žádat o pomoc, což nová iluze jeho vlastní velikosti nedokáže strávit. Znáte his skutečné slabosti a zatímco on teď kolem sebe vyžaduje jen patolízaly, vy v něm pořád vidíte toho obyčejného kluka. Od Stalina přes Hitlera až po lokální ředitele malých kulturáků platí jedno historické pravidlo – likvidace vlastních spojenců, kteří vás vynesli nahoru, je základním instinktem každého, kdo propadl mocenské slepotě.
Když se z komplexů stane státní zájem
Základní princip, že politik, ředitel, profesor, choreograf nebo dirigent je placen z daní občanů, aby jim pokorně sloužil a reprezentoval to nejlepší, se v záři reflektorů okamžitě vypaří. Funkce totiž spolehlivě funguje jako obří zesilovač skrytých komplexů. Kdo byl vnitřně nejistý a zneuznaný, maskuje to nyní agresivní arogancí, šikanou podřízených a v extrémních případech i zneužíváním moci na všech úrovnivch, včetně té sexuální. Pocit absolutní nedotknutelnosti je zkrátka silná droga.
Obujte Zátopkovy tretry a neohlížejte se
Co tedy dělat, když se váš kamarád změní v malého Stalina? Brát to s humorem je sice zdravé, ale v tomto případě si raději utřete slzu zklamání, obujte běžecké tretry Emila Zátopka a zdrhejte. S těmito lidmi nemá smysl diskutovat, protože jejich realita je momentálně zakřivená novým platovým výměrem a limuzínou s řidičem. Nechte je, ať si svou iluzi všemocnosti užijí. Pád z takto vysoko postaveného křesla totiž bývá extrémně tvrdý, rychlý a bolestivý. A až z něj jednou spadnou, protože každé funkční období jednou skončí, možná se jim ty zrcadlové neurony v mozku zase zázračně rozsvítí. Do té doby se ale držte v bezpečné vzdálenosti a nenechte si nikým vzít svoji barevnou radost a už vůbec ne červené střevíčky které se líbí nemocným dětem !
