Článek
Jsme často horší než ti starověcí barbaři
Když v učebnicích dějepisu čteme o krymských Tatarech nebo osmanských nájezdech, při kterých divocí jezdci po tisících zajímali ženy, kradli je z domovů a pak je jako dobytek prodávali na trzích v Kaffě či Istanbulu, otřeseme se v odporu. Pohrdavě se usmějeme nad tou středověkou barbarskou temnotou a pohladíme své ego s pocitem, že my – moderní, civilizovaní lidé 21. století – jsme od těchto hrůz vzdáleni miliony světelných let.
Jenže pravda je mnohem prostší a mrazivější: naše morální výška je jen tenká tikavá rtuť na zrcadle iluzí. Ve skutečnosti jsme se v mnohém evolučně neposunuli ani o milimetr. Změnily se pouze kulisy. Středověcí nájezdníci potřebovali koně, šavle a fyzické podsvětí. Dnešním digitálním nájezdníkům stačí chytrý telefon, internetové připojení, zneužití sociálního statusu a právně neprůstřelná, likvidační smlouva.
Jak vyměnit koně a šavli za chytrý telefon a OnlyFans
Zatímco dříve se s lidským masem obchodovalo na hlučných náměstích, dnes se moderní e-pimping (digitální kuplířství) odehrává v naprosté tichosti za paywally platforem jako OnlyFans. Kauza agentury Reach Out influencera Adama Kajumiho, kterou policie obvinila z organizovaného obchodování s lidmi, ukázala systém v celé jeho zrůdnosti: psychický teror, astronomické pokuty za neposlušnost, finanční zotročení a dívky končící na psychiatrii nebo s pokusy o sebevraždu. To vše pro byznys, kterým protekly desítky milionů korun.
Na tomto místě musím jako intelektuálka a psycholožka vyjádřit hluboký obdiv a úctu k práci investigativní novinářky Apoleny Rychlíkové. Její odvaha rozkrývat tato nejtemnější zákoutí naší společnosti – ať už šlo o kauzu Dominika Feriho nebo právě tento digitální trh s lidmi – je pro naši zemi naprosto zásadní. Vážím si její práce a naléhavě doporučuji každému, aby její reportáže četl. Je to strašně důležité. Bez lidí, jako je ona, bychom dál žili v blahé a nebezpečné nevědomosti.
Ctihodní otcové rodin jako akcionáři novodobého otrokářství
Jako psycholožka se však musím ptát: kde se ten obrovský kolos bere? Odpověď je výčitkou mnoha českým „ctohodným mužům“. Palivem tohoto průmyslu s lidským neštěstím jsou miliony anonymních, platících konzumentů. Tito lidé, často navenek ctihodní otcové rodin a spořádaní sousedé, si kupují iluzi dobrovolnosti. Ve skutečnosti se stávají morálními spolupachateli. Konzumace hard porna a digitálního zboží u nich vymazala empatii a zredukovala živou lidskou bytost na pouhý biologický objekt k použití.
Tato digitální desenzitizace nezůstává zamčená za obrazovkami počítačů. Masivně prosakuje do reálného světa a infikuje naše ulice a taky mluvu, kdy čeština je vilgaritou na svém historickém evolučním dnu. Když muž, jehož podvědomí je denně programováno nejhrubším internetovým pornem a kulturou surové dominance, potká v reálném životě ženu, která přirozeně naplňuje estetické šablony krásy, jeho sociální filtry selžou. Smaže se rozdíl mezi monitorem a ulicí. Ztratí schopnost rozlišit mezi zdravým dvořením, galantností a predátorským útokem. Výsledkem jsou situace, kdy je takový muž posílený posilovnou, tetováním a proteiny je schopen třeba zastavit auto uprostřed Prahy, přijít k okýnku auta cizí krásné ženy a bez sebemenších zábran na ni vychrlit ty nejvulgárnější sexuální nabídky. Zvrácenost se stala novou normou, tohle není ojedinělý ale exemplární příklad.
Když z policejních statistik mrazí víc než z hororu
Že nejde o subjektivní pocit, ale o tvrdou realitu, potvrzují i oficiální data. Policejní statistiky a zprávy Nejvyššího státního zastupitelství varují před alarmujícím fenoménem: raketově roste brutalita a pouliční agresivita. Lidé mají výrazně nižší práh citlivosti a zábran v běžném veřejném prostoru. Známe případy kdy se řidiči či cyklisti agresivně napadají jen kvůli dopravní zácpě či sousedi kvůli popelnici, rohožce či zahradě. Pražská doprava je horší než v Neapoli protože neapolci troubí na pozdrav kdežto pražský řidič se na druhého tlačí z ryzí obsesivní normativní agrese.
Česká republika je v tomto ohledu v rámci kolektivního Západu specifickou laboratoří pro rozbor. Na rozdíl od západní Evropy, kde se humanismus a sexuální revoluce uvolnění vyvíjely postupně, nebo od Polska a Slovenska, kde morální hranice stále drží silná křesťanská kotva, v Čechách po roce 1989 vzniklo absolutní hodnotové vakuum. Po čtyřiceti letech komunistické devastace duchovního života nezbylo z hlediska institucionální morálky téměř nic. Svoboda byla pochopena čistě hédonisticky ve smyslu „sežer co můžeš“.
Generace Husákových dětí, zvyklá bez filtru přijímat dogmatickou propagandu, do sebe po pádu totality nasála tu nejlacinější komerční pornografickou mašinérii jako houba. Současní češi jsou statisticky národem s nejvíce porno herci a vypitým alkoholem. Bez obranných protilátek víry nebo hlubokého humanismu se tato fascinace postupně proměnila v závislost, která k dosažení efektu potřebuje stále větší dávku agresivity.
Od neškodného pivního břicha ke svalnaté agresi z klece
Tento morální rozpad navíc v českém prostředí získal novou, nebezpečnou tvář. Tradiční, sice směšné, ale v jádru neškodné „pivní fotrovství“ bylo nahrazeno internetovou kulturou klecí, MMA zápasů a fitness i tetování estetiky hrozby doplněné slovníkem agresivní vulgarity. Fyzická dominance a vizuální zastrašování jsou oslavovány jako vrchol maskulinity, což v kombinaci s porno-deformací mozku vytváří extrémně nebezpečný koktejl.
Když praskne plot tak i zahrádka?
Korunu tomu všemu českému „odvazu až na dno vulgarity“ nasazuje klasický psychologický alibismus – syndrom obětního beránka. Agresor, který si vnitřně potřebuje omluvit ztrátu vlastních zábran, si v hlavě vytvoří primitivní konstrukt: „Když je dnes morálka v háji kvůli uprchlíkům a krizi, můžu si povolit taky.“ Vinu za vlastní podlost tak snadno externalizuje na někoho jiného.
Podvědomá burka generace Z
Mnoho lidí se dnešní nejmladší generaci Z posmívá nebo nad ní kroutí hlavou. Já je však programově a z celého srdce bráním, protože jsou to ve svém jádru ti nejčistší lidé naší společnosti. V ulicích Prahy jsem si ale všimla jednoho mrazivého fenoménu. Často i v tom největším letním horku vidím mladé, nádherné dívky oblečené do dlouhých, širokých černých kalhot a volných mikin. Vždycky jsem si říkala: proč proboha nenosí světlé letní šatičky? Vždyť jsou to úplně překrásné staročeské víly.
Dnes už vím proč. Chápu to. Tyto mladé dívky totiž zažívají v ulicích přesně to samé, co zažívám já – každodenní agresivní, sexuálně podbarvené útoky od desenzitizovaných predátorů. To volné černé oblečení není jen módní výstřelek, je to jejich podvědomá burka. Je to jejich jediné fyzické brnění, do kterého se halí, aby se staly neviditelnými a měly na ulici klid.
Přece není možné, aby se mladé, krásné dívky v naší zemi musely dobrovolně halit a schovávat jen proto, že se Husákovy děti a navazující generace zvrhly do nekontrolovaného hard porna a dravé pouliční brutality. Pokud jako společnost nezačneme vracet do našich životů elementární humanismus a úctu k ženským hranicím, pak digitální nájezdníci definitivně ovládnou nejen internet, ale i náš každodenní veřejný prostor. Navíc přiznejme si hrozivý fakt. Zatímco po staletí byl u nás sex tabu a hovořilo se ale hodně o lásce dnes je to naopak. O lásce té skutečné a ryzí se nemluví. Je tabu zatímco sexualizace až zvrácená se stala denním chlebem českého estetického a životního prostoru. To je známka totálního úpadku . Generace Z se proti tomu staví a je Husákovymi dětmi, jejich rodiči posměšně nazývána sněhové vločky. Něco prohnilého je ve státě českém.
