Článek
Česko italské vazby v historii
Byli to italští stavitelé, kdo v Praze vtiskl neopakovatelnou tvář Malé Straně a Hradčanům. Byl to slavný básník Francesco Petrarca, kdo osobně přesvědčoval Karla IV., aby se choval jako správný vlastenec. A byl to italský revolucionář Giuseppe Garibaldi, jehož odkaz u nás pomáhal formovat ideály Sokola.
Jenže italsko-české spojenectví dosáhlo v 21. století zcela nové, doposud neprobádané hloubky. Když jsem se nedávno, vyzbrojena rigorózní strukturalistickou metodou profesora Jana Mukařovského, hlubokou psychologií kolektivního vědomí a staletími prostudované historie, pustila do analýzy současné neapolské Camorry, čekala jsem leccos. Čekala jsem, že nahlédnu do mysli rafinovaných bossů, kteří s chladnokrevností renesančních panovníků rozehrávají své mocenské šachy. Rozhodně jsem ale nečekala, že mi z tohoto nejvyššího vědeckého zkoumání nakonec vyjde klasické české Husákovo dítě.
Ukazuje se totiž, že italské drahé lakovky a české ponožky v sandálech spojuje mnohem víc než si kdo může myslet, přestože na první pohled jsou protipól. Mají totiž naprosto identický vnitřní software a procházejí navlas stejným etickým procesem: trpí částečnou, řízenou anestezií svědomí.
Vizuální propast, vnitřní shoda
Představte si ten obraz. Na lavičce pod neapolským sluncem (nebo na pražských Vinohradech, ono je to jedno) sedí vedle sebe dva muži.
Ten první je špičkový, noblesní Camorrista, rozuměj boss neapolské mafie. Ostré, aristokratické rysy, na míru šitý oblek, černé sluneční brýle, ze kterých mrazí, a nablýskané kožené boty, v nichž se odráží barokní teatrálnost celého jihu. Muž, který s naprostým vnitřním klidem dokáže odklonit miliardy z unijních fondů.
Vedle něj sedí český Pepík. Na sobě má vytahaný bílý nátělník, plátěné kraťasy, před sebou orosený půllitr desítky, zpod nátělníku mu spokojeně vykukuje solidní pivní vana a na nohou drží stráž absolutní národní klenot – tlusté froté ponožky v polorozpadlých sandálech.
Kolemjdoucí by vsadil krk, že ti dva pocházejí z jiných galaxií. Jenže pak oba pohlédnou do kočárků na svá malá vnoučata, roztají v dojemném „ťu ťu ňu ňu“, usrknou si espressa (respektive loka piva) a jednohlasně si přizvukují staré známé normalizační heslo: „Kdo neokrádá systém a stát, okrádá svoji vlastní rodinu.“ A oba se tomu fatalisticky zasmějí. A Pepík ještě dodá to typické pražské :" no jo, ale co s tím chceš dělat, že jo!" Tím myslí pochopitelně ten český vrchol světové evoluce fatalismu, prostě nedělat NIC a svalit se na gauč s chlazenou Plzní.
Recept na historické alibi k parazitismu
Jako estetik, historik a etik musím konstatovat, že za to může prostá společenská zákonitost: systémové zlo zkrátka plodí identické obranné mechanismy. Říkat, že kdyby se nenarodil Hitler, nebyla by druhá světová válka, je alibismus – on v tom nebyl sám. Stejně tak když Češi říkají „za to můžou komunisté“, jako by to byli Marťani, přitom si to tehdy dělali většinově Češi sami. Zlo má zkrátka dominový efekt a my musíme dohledat ty první padající kostičky.
A jak tedy vznikla tato morální anestezie? Z historického traumatu permanentního útlaku, které funguje jako bianko šek na parazitismus. Když se podíváte na jejich seznamy „okupantů“, panuje v nich z hlediska strukturalismu mrazivá symetrie:
- Mafiánský boss vysvětluje: „Nás na Jihu pořád někdo okupoval! Bourboni, Francouzi, pak nás zradil Garibaldi a severní Itálie, pak fašisti a teď nás v uvozovkách okupuje a omezuje Evropská unie!“
- Český Pepík kontruje: „Přesně! My Češi zase stále žijeme s traumatem, že nás okupovali Habsburkové, potom němečtí fašisti, potom rusokomunisté, potom nás v uvozovkách okupovali globalisti a teď nás v uvozovkách okupuje Evropská unie!“
Když je stát vnímán jako nepřítel a okupant, legitimita zákona v jejich hlavách padá. Morálka se smrští na ten nejmenší možný kruh – na vlastní krev. Vzít si cokoli ze společného hrnce se v tomto kódu nestává hříchem, ale morální povinností vůči rodové linii. Vidíme tu naprosto identický etický proces: vnější svět podléhá fatalismu, vnitřní svět rodu podléhá bezpodmínečné ochraně. Jsou to ve svých očích novodobí Robini Hoodi, ne-li samotní Ježíšové Kristové.
Ukrást a ještě se urazit: Zvláštní liga
Různé unijní fondy nebo granty se samozřejmě snaží kreativně ohýbat kdekdo od Lisabonu po Tallinn. Jenže u většiny jiných národů je to bráno jako čistý, chladný pragmatický byznys. Dotyční vědí, že dělají něco špatného, a když je chytnou, tak sklopí hlavu.
Ale to, co předvádí český Pepík a neapolský mafián, je úplně jiná liga. To je systémová anestezie svědomí spojená s pózou ublíženého mučedníka. Oni totiž do celého procesu zapojují neuvěřitelný psychologický obrat: Ukrást a ještě se urazit.
Když jim na ty dotační podvody nebo kšefty někdo přijde, nespustí oči a neuznají chybu. Naopak! Okamžitě zapnou svůj historický mindrák a začnou hystericky křičet, jak jim ten „zlý Brusel“ nebo „Řím“ zase ubližuje. Tato anestezie jim dovoluje se u toho rozkrádání ještě projevovat s agresivní morální nadřazeností nad zbytkem světa a nad generací Z, která chce žít podle pravidel. Z bezohledného parazita se tak v jeho vlastních očích stává ublížená oběť.
Nová vrstva parazitismu: Trojský kůň Východu
Původní historičtí agresoři se chovali jako čistí psychopati a zlomili těmto generacím morální páteř. Oběť však tento vzorec chování časem zinternalizovala. Dnes se ti dědečkové sami chovají jako psychopatičtí narcisové a ze svých vlastních vnoučat dělají obětní beránky. Navenek dělají „ťu ťu ňu ňu“, ale v reálu jim aktivně podřezávají větev pod nohama.
V Kampánii mafiánské klany desítky let inkasovaly miliardy za to, že nelegálně zakopávaly toxický odpad přímo pod tamní úrodná pole. Výsledek? Mladá generace v těchto oblastech „Trojúhelníku smrti“ dnes masivně umírá na rakovinu. Otrávili jim půdu a vodu, ale hlavně, že pro ně „vydělali miliardy“.
A v Česku? Od té doby, co Tomio Okamura odjel do Pekingu, se zde začíná rodit nová, nesmírně nebezpečná vrstva lidí fungující na stejném principu. V záchvatu trucovité pseudorebelie vykřikují, že jestli je ten otravný Západ bude omezovat pravidly, raději se od unie odtrhnou a otočí se k Východu. Zvrácené normalizační heslo mutuje do své nejnovější, geopolitické podoby: Kdo neprodá svou zem Číně, okrádá svoji rodinu.
Tito čeští otcové jsou kvůli kompletně vypnutému svědomí ochotni prodat českou bezpečnost a svobodu totalitnímu čínskému byznysu za vidinu levných slev. Neberou to jako vlastizradu. Berou to jako další způsob, „jak v tom umět chodit“. Tím se však Česká republika stává přímým bezpečnostním ohrožením pro celou Severoatlantickou alianci a stává se trojským koněm východních mocností v srdci Západu.
Spirituální očistec a vrchol roztomilosti
A to je teprve ten pravý vrchol celé grotesky. Ti lidé nejsou chladnokrevní roboti, oni své čisté emoce hluboce prožívají. Když se totiž odpoledne nachýlí, ti dva drsní dědečkové vytáhnou telefony, aby si pustili trochu té své líbezné kompenzace.
Český Pepík zjihne, po tváři mu steče upřímná slza do vytahaného nátělníku a dojme se u tklivých tónů písně „Ach synku, synku, doma-li jsi…“ , kterou tak hluboce miloval sám tatíček Masaryk. Prožívá u toho ten nejvznešenější, posvátný národní sentiment. Neapolský boss vedle něj schová černé brýle do kapsy, sepne ruce, oči obrátí k nebi a s hlubokou barokní zbožností se upřímně rozpláče u božského Ave Maria.
Oba jsou v té chvíli tou nejcitlivější a morálně nejčistší duší pod sluncem. A to, že ještě dopoledne přes dotační podvody na EU a v dokonalé principielní shodě vykradli evropský rozpočet o miliardy, s jejich vnitřním etickým procesem ani v nejmenším nehne. Masarykova píseň i svatá Maria jejich rodový fatalismus prostě a jednoduše posvětí.
A tak dva ctihodní dědečci na lavičce si zcela přitakají.
„Vykradli jsme miliardy ze státní a EU kapsy,“ povzdychne si Ital a popotáhne.
„No jo, no,“ opáče Pepík a pohladí si pivní vanu. „Ale co s tím chceš dělat?“
Ital uznale pokýve hlavou, nakloní se nad peřinku a dodá: „Přesně. Podívej se na ni, roztomilouš malá. Už zase potřebuje přebalit plenku.“ Český ctihodný dědeček koukne na své vnouče a řekne bodře „jo jo my se pro ty vnoučata obětujeme , kdo nekrade, okrádá svoji rodinu !“ Mafián uznale pokrývá hlavou nad geniální mantrou Husákových dětí, setře slzu dojetí a Pepíka obejme.
A v té chvíli, v tomto absolutním vrcholu roztomilosti, je celá velká věda i se strukturální metodou dokonale u konce.
Světlo na konci tunelu: Podpořme generaci Z
Co se stane, když ta vnoučata dospějí, zapojí kritické myšlení a řeknou: „Ne, dědečku, já jsem humanista, ctím narativ NATO, chci patřit na Západ a chci žít ve svobodné zemi bez toxického odpadu a čínského vlivu“?
V tu vteřinu maska milujícího ochránce rodiny padá. Ukáže se, že narcistický psychopat nesnese nezávislost. V Neapoli klan také vnouče klidně nechá odstranit. V Česku se pro změnu spustí agresivní, hysterický posměch vůči generaci Z. Starší generace dotačních parazitů jim nadává do sněhových vloček a snaží se je politicky vymazat jen proto, že mladí odmítají prodat svou prozápadní budoucnost Pekingu.
Z tohoto děsivého kruhu transgeneračního zla však existuje cesta ven. Tou jedinou zdravou tkání a silou, která v sobě má odvahu tento vzorec chování definitivně stopnout, je právě generace Z. Oni jsou těmi, kdo odmítají hrát hru na historické křivdy výměnou za morální rozklad.
Pokud chceme, aby se ti dva morální paranoici na lavičce už neměli za čím schovávat, musíme jako kolektivní Západ poskytnout mladé generaci maximální institucionální, morální i hodnotovou podporu. Je načase probudit svědomí z anestezie. Jinak se z té pohodové lavičky v sandálech jednou probudíme jako čínská provincie. Ne, není to tak že kdo nekrade okrádá svou rodinu. Kdo krade prvořadě okrádá svá vnoučata!
