Článek
Kolektivní zlo, vina, dobro i vědomí kolektivního západu
Máme totiž v Evropě historicky ve zvyku svádět všechny dějinné katastrofy na jednoho osamělého šílence v čele. Jenže, milí čtenáři, s dobrem je to navlas stejné. Svatý František by nezmohl vůbec nic, kdyby v něm tehdejší Itálie neuviděla své vlastní touhy. Pojďme si sundat růžové brýle dogmat a podívat se, jak se z kluka zlaté mládeže s válečným traumatem stal první performance artist a hippie dějin a proč je jeho odkaz tou nejlepší medicínou pro dnešní vnitřně ztracený kolektivní Západ.
Má to v sobě takovou zvláštní, trochu dětinskou úlevu. Když se u nás v Čechách něco nepovede, mávne se rukou a řekne se: „Za to můžou komunisti.“ A když se celý kolektivní Západ ohlédne za nejtemnějším stoletím lidských dějin, sborově si vzychne: „Kdyby se byl nenarodil Hitler, nebyla by druhá světová válka.“
Je to nesmírně pohodlné, že jo? Člověk si tak nějak omyje ruce, sedne si k televizi a má pocit, že on sám s tím vším zlem nemá nic společného. Jenomže jako historik a teoretik umění musím říct jedno nepříjemné: „Blázen“ v čele – ať už se jmenoval Lenin, Hitler nebo Mussolini – je sice bezpochyby zlý magor, ale kdyby jeho myšlenky nenašly dostatečně živnou půdu a masovou odezvu v tehdejší společnosti, neštěkl by po něm ani pes.
Ano, mluvím o něčem, čemu se říká kolektivní vina a kolektivní vědomí. Žádný diktátor neroste ve vakuu. Roste z našich vlastních malých ústupků, z naší lhostejnosti a ze zla, které v té společnosti potichu bublá pod povrchem.
Jenže abychom nepropadali čistému skepticismu, tento princip funguje i přesně naopak. A tady se dostáváme k mému milovanému Františkovi z Assisi. Protože ani František nebyl izolovaný úkaz. František nebyl sám – dala nám ho celá tehdejší Itálie. A nebylo to o kolektivní vině, ale o kolektivním dobru.
Kluk z dobré rodiny a středověký underground
František se narodil do doby, která se až mrazivě podobá té naší dnešní. Byla to společnost bohatá, materiálně saturovaná, ale vnitřně absolutně ztracená, prolezlá pýchou, arogancí, hamižností, agresí a pokrytectvím. Mladý František, syn bohatého obchodníka s luxusními látkami, byl zpočátku klasickým reprezentantem této zlaté mládeže. Užíval si večírky, oblékal se do nejdražších brokátů a snil o světské slávě.
Pak ale přišel drsný náraz reality. Válka mezi Assisi a Perugií. František viděl hrůzy bitvy na vlastní kůži a skončil na rok zavřený v temné, chladné vězeňské kobce, dokud ho jeho bohatý tatínek nevykoupil.
Znáte to, když se vám v hlavě po těžkém traumatu najednou úplně jinak přeskládají kostičky? Přesně to se stalo jemu. Izolace a prožité utrpení z něj smyly veškerý konzum.
Místo abychom dnes mluvili o mramorovém svatém z obrázku, měli bychom na rovinu říct, že se z něj stal radikální středověký „hippie“. Odmítl pokrytectví systému, odhodil formální nánosy bohatých kostelů a vrátil se k té nejčistší, ryzí esenci lidskosti a humanismu.
Nahota jako performance art
Představte si to vizuálně. František se pohádá se svým tátou na náměstí. Otec od něj žádá aby hrál poslušně současné pokrytecké společenské hry. A František udělá gesto, které by i o několik století později, v rigidním a upjatém baroku, pravděpodobně smrdělo kacířstvím a skončilo hranicí. Svleče se na veřejnosti úplně donaha.
Z pohledu estetiky a divadla je to čistá, radikální performance. Tělo osvobozené od společenského diktátu. František hází těžké, upjaté brokátové šaty, symbol rodinného statusu a hamižnosti, otci k nohám. Vymění těžký luxus za lehkost obyčejného pytlového roucha a odchází žít do lesů. Je to choreografie absolutní svobody pohybu i ducha.
V baroku by ho upálili. V dnešní době by z toho byl virál na TikToku a pravděpodobně by ho zavřeli do blázince. Jenže ve třináctém století v Itálii se stalo něco nevídaného. Lidé ho neukamenovali. Proč?
Protože pod povrchem tehdejší společnosti už dlouho bublala obrovská nespokojenost.
Františkova "armáda"a první komiks
Mladá generace, mnohdy stejně vnitřně vyprahlá, unavená válčením a zhnusená pokrytectvím svých úspěšných rodičů, v něm uviděla bleskosvod. František zafungoval jako katalyzátor. Nebyl to podivín v lese – stal se z něj vůdce masového generačního hnutí. Mladí Italové se k němu začali přidávat po tisících, protože v nich aktivoval skrytou touhu po čistotě a pravdě.
Tato proměna kolektivního vědomí se mimochodem nádherně propsala i do dějin umění. Vždyť to byl malíř Giotto di Bondone, kdo o něco později v Assisi vymaloval Františkův život. Poprvé v historii někdo vystoupil ze strnulých, zlatých a neživých byzantských mozaik a namaloval svatého s lidskými emocemi – jak pláče, jak se směje, zasazeného do reálné italské krajiny.
Řekněme si to ale ještě o něco lidověji: Giotto pro tehdejší společnost vytvořil vlastně první regulérní komiks v dějinách. Uvědomte si, že drtivá většina tehdejších lidí neuměla číst ani psát. A tak Giotto vzal stěny baziliky a rozkouskoval je na 28 jednotlivých, za sebou jdoucích obrázkových panelů. Člověk šel podél stěny, koukal na jednotlivá „políčka“ zleva doprava a sledoval příběh chudého superhrdiny, který mluví s ptáky a krotí divoké šelmy. Chyběly už jen ty textové bubliny jako „Prásk!“ nebo „Bum!“, když František házel drahý brokát tátovi k nohám. To nebyl jen nový umělecký směr, to byl vizuální manifest nového, lidského světa, kterému najednou rozuměl úplně každý.
Co my s tím dnes?
Vezměme odpovědnost do vlastních rukou!
To je i to hlavní poselství, které se snažím ve svém 16bodovém manifestu neofrantiškánství, který jsem již zde publikovala a jehož se držím, otevírat a vracet zpátky dnešnímu Západu jeho nejlepší hodnoty.
Neschovávejme se za Hitlery, Leniny ani za žádné současné politické vůdce. Nesnažme se namlouvat sami sobě, že máme čisté ruce, protože „za všechno může tamten špatný systém“a nic nemá cenu jen plout s davem.
Systém jsme my. Každý jeden člověk nese absolutní, neoddiskutovatelnou zodpovědnost za to, co se ve společnosti děje. Tak jako zlí a lhostejní lidé pomohli vytvořit Hitlera či komunismus, tak tehdejší hodní Italové pomohli svým nadšením stvořit vlastně i Františka a jeho hnutí.
Dnes stojíme před naprosto stejnou volbou. Každý náš každodenní čin, každé slovo na internetu, každé odmítnutí cynismu spoluvytváří to, kam se náš svět posune. V arteterapii navíc dobře víme, že i ta nejmenší kreativní změna v chování dokáže přepsat hluboké, celoživotní trauma.
Jeden malý paprsek má sílu vesmíru
Sám svatý František, abychom se na závěr vrátili k tomu nejdůležitějšímu, říkal: „I jeden malý paprsek dokáže osvětlit velkou tmu.“
Není to abstraktní metafora. Je to psychologický a historický fakt. Když jeden člověk odmítne hrát hru na apatii a agresi, zboří tím celou iluzi neporazitelného zla. Zamyslete se nad tím. Jaký paprsek světla dnes, zítra i pozítří do toho našeho společného prostoru kolektivního západu vyšlete vy?
