Článek
Voláni krve
Je pravda, že moje prababička z téhle oblasti pocházela. Na druhou stranu, já už jsem se narodila v Čechách a v žilách mi koluje i rakouská krev po předcích, takže nejsem úplně ta typická divoká neapolská dívka. Nicméně už jako malá holčička, která tehdy ještě neměla tušení o svých kořenech v Kampánii, jsem se bezhlavě zamilovala do jediné pohlednice Neapole, která se u nás doma shodou okolností objevila.
Tehdy jsem si umínila, že tam prostě jednou budu žít.
Odmalička mě to táhlo k Itálii. Učila jsem se jazyk, vystudovala jsem dějiny umění, zpěv, hudbu i tanec – a to všechno se vždycky točilo kolem italského jihu. Jak už to ale v životě bývá, osud nás občas vede klikatými cestami a k tomuhle finálnímu kroku se dostávám až teď. Díky Evropské unii je to přitom legislativně úplně stejné, jako kdybyste se stěhovali z Jižního Města v Praze do Karlína. Unijní zákony nám v tomhle jdou neuvěřitelně naproti. Navíc jako těžký alergik vlastně nemám na vybranou. Lékaři mi roky nakazují, abych žila u moře. Zákonitá volba tak padla na Neapol.
Srdce jako štít proti digitální diktatuře
A teď – proč vlastně Neapol? Kdybych to měla shrnout do jediného slova, řekla bych: Srdce. Ryzí, tlukoucí srdce, které v dnešním zmateném a cynickém světě plném levného konzumu a digitální diktatury už málokde najdete. Neapol je živoucím skanzenem těch nejkrásnějších lidských hodnot – je v ní hluboký humanismus, duch františkánství, čisté křesťanství a naprosto odzbrojující, přátelské sousedství (vicinato) a hlavně radost!
Neapolitáni jsou inteligentní, technologie samozřejmě ovládat umí, ale displej telefonu používají jen v nejnutnějších případech. Žádná virtuální realita jim totiž nenahradí skutečné prožívání přítomnosti. Objetí kamaráda, společný smích, pevný stisk ruky a fyzický kontakt – to je to, na čem zde stojí byznys, výběr zaměstnání i každodenní nákupy.
Život ve stínu mementa mori
Jak je ale možné, že si Neapol tuhle lidskou ryzost udržela? Možná vás to překvapí, ale ta největší krása a radost ze života jsou zde vykoupeny utrpením. Neapol totiž už po staletí a tisíciletí žije s neustálým mementem mori – s připomínkou, že člověk může vteřinu od vteřiny o všechno přijít a celý jeho svět se může proměnit v prach.
Všichni samozřejmě znáte Pompeje. Jenže Vesuv v tom není sám. Pod městem tiká supervulkán Flegrejská pole a nedaleko je divoká Sicílie s Etnou a Stromboli . Tahle neustálá hrozba katastrofy naučila místní lidi jedinečné věci: radovat se z přítomného okamžiku, zapomínat na zlé, neočekávat spásu od neznámé budoucnosti a prostě oslavovat dnešek. Právě v tom tkví ta největší magie Neapole, která ji činí kulturně nejdůležitějším místem na světě.
Bratři ze Středomoří a věčná válka se severem
Neapol byla odjakživa kosmopolitní středomořskou metropolí. Místní lidé historicky považují Sicílii za své pokrevní bratrské území – ostatně, tvořili jedno Království obojí Sicílie. Stejně blízko mají k Řekům, Španělům, Francouzům a historicky i ke kultivovaným arabským vlivům. Všechny tyto národy zde vedle sebe vždy žily v toleranci a vzájemném respektu.
Paradoxně jediný, kdo Neapoli a celému jihu odjakživa nejvíc ubližoval, je sever Itálie. A trvá to dodnes. Když Garibaldi de facto násilím připojil Neapolské království ke zbytku Itálie, bohatší, chladnější a „spořádanější“ sever začal jih systematicky ponižovat. Dodnes z jejich strany posloucháme rasistické narážky o tom, že lidé na jihu jsou moc tmaví, nepořádní, líní a že na ně zbytek země jen doplácí.
Nejvíc je to vidět na fotbale. Zápas Neapole se severními kluby, to je regulérní společenská válka. Jih si ale v tomhle souboji drží obrovskou morální převahu. Neapolitáni nikdy neoplácejí severu stejnou vulgaritou nebo povýšeností. Místo toho odpovídají s typickým, geniálním humorem: „Vy nám nadáváte, ale stejně k nám na jih potom vždycky přijedete na všechny prázdniny, protože u nás je to prostě nejhezčí.“
Hořkou realitou ovšem zůstává, že když jih zasáhne přírodní katastrofa – ať už jsou to sesuvy půdy po velkých deštích, vichřice nebo zemětřesení – Řím to často ignoruje. Italská premiérka klidně odjede na dovolenou, místo aby přijela vyjádřit podporu, a organizační i finanční pomoc z centra je žalostná.
To zdravé vlastenectví
Neapolitáni jsou proto hrdí vlastenci, ale pozor – v tom nejzdravějším slova smyslu. Rozhodně to nejsou nacionalisti. Milují svou zem, skály, moře a historii, ale zároveň jsou maximálně otevření světu. Nemají sebemenší problém s Evropskou unií ani se Severoatlantickou aliancí (ostatně, v Neapoli sídlí jedna z nejdůležitějších základen NATO). Svou identitu si zkrátka vzít nenechají, vždycky si nějak pomohou, ale nikdy věci zbytečně neničí.
Sirény, krev a pizza pro papeže
Místní mentalita je nádherným mixem antického pohanství a křesťanství. Neapolitáni se hrdě nazývají Parthenopejci podle bájného jména krásné sirény Parthenope, která v této oblasti žila. Zároveň ale bezmezně uctívají své katolické svaté – ovšem způsobem, jako by to byli jejich sousedé z masa a kostí, s ryzím srdcem. Milují svého patrona svatého Januaria (Gennara) a napjatě sledují neuvěřitelný zázrak zkapalnění jeho krve v ampuli.
A jak uctívají papeže? To je kapitola sama pro sebe. Zatímco všude na světě je hlava katolické církve extrémně hlídána ochrankou, v Neapoli platí nádherná tradice. Když městem projíždí popemobil, neapolští pekaři přinášejí pizzu přímo do jeho jedoucího vozítka. A on si ji s radostí vezme! Stalo se to tradicí a stalo se to i nedávno při poslední návštěvě, kdy si papež pizzu od pekařů zkrátka vzal. Neapolitáni ho totiž mají úplně za tatínka. Tamní víra není žádné rigidní, chladné náboženství. Celé náměstí nadšeně skáče a volá: „Papa, papa!“ – tedy tatínku, jako kdyby přijel jejich milovaný strejček. (Ostatně, že Neapol dala světu slavnou pizzu Margheritu, vám asi nemusím vyprávět.)
A co ta mafie?
Teď si asi říkáte: „No jo, nedělej nám tady z Neapole pouťovou atrakci, vždyť přece mají mafii!“
Ano, mají. Neapol má svou Camorru. Ale upřímně si všichni přiznejme, že princip mafie funguje v lidské evoluci víceméně úplně všude. Obrovský přínos Itálie a této oblasti je v tom, že ona jako první tento fenomén odhalila, vědecky popsala a vytvořila zákony a systémy, jak proti němu bojovat. Jsou to vlastně ti první kajícníci, první vědci a první policajti, kteří tento mechanismus rozkryli a tím pomohli lidem na celém světě.
Navíc místní mafie má svá konkrétní pole působnosti. Dětem, ženám nebo slabým lidem pouliční zloději a mafiáni prostě neubližují, protože si zachovávají svou zločineckou stavovskou čest. Když člověk zná nepsané zákony ulice, je naprosto možné naučit se tam žít tak, aby vás to nijak nezasáhlo.
Vysoká věda
Teď si říkáte…tak jo, jsou to vlastně jen veselí komedianti! Jenže míček neznalosti je v tom případě na vaší straně ! Neapolská univerzita je vůbec první svobodnou mezinárodní univerzitou na světě, protože starší, třeba v Bologni byly buď podřízené církvi či samovládcům. Neapolská univerzita je jedna z nejdůležitějších na světě dodnes a podle ní založil náš Karel IV tu svou!
Krejčí číslo jedna!
Co se týká elegance a módy je to stejné . Slavné módní metropole severu jako Milán, Paříž, Londýn či New York se celou historii od neapolských krejčí učí dodnes. Jejich perfektní až vědecké konstrukci střihu, filozofii odívání i jejich magii!
Hudba jako lék na vše
O neapolské hudbě tady psát nebudu, to je tak velká a známá kapitola, že to zná každý. Ne všichni ale ví, jak moc tím Neapolci žijí. Všichni mají krásné hlasy, jejich písně jsou ryzí poezie a filozofie a všichni je znají. Koncerty pod širým nebem jsou vlastně populární opera, kde diváci se zpěvákem v interakci jako velký profesionální sbor vytvářejí jeho představení. Že to je léčivý arteterapeutuický princip vám vysvětlovat nemusím …NEAPOL PROSTĚ UMÍ ŽÍT!
