Článek
Monika pracuje jako účetní v menším městě poblíž Olomouce. „Nejsem staromódní, jen mi vadí, když si někdo bez optání a souhlasu usmyslí, že si tykáme,“ vysvětluje. Nejde podle ní o věk nebo společenské postavení, ale o vzájemný respekt. Když se jí někdo pokusí tykat hned po prvním setkání, zůstanou v ní pocity nepohodlí a povrchnosti.
Kulturou přece není dáno, že starší člověk smí libovolně tykat mladšímu. „Divím se těm, kteří se vymlouvají, že je to ‚moderní‘. O soukromí a úctu tu přece jde vždycky. Nevidím důvod, proč bych měla bez problému přijmout automatické tykání,“ kroutí hlavou Monika. Připouští, že v některých zemích je to běžné, ale v Česku se stále drží zvyklost, kdy by měl formu oslovení nabídnout starší, žena muži nebo nadřízený svému podřízenému.
Nejsložitější situace pro ni nastala, když potkala přítele svých rodičů, který si o generaci starší než ona. Hlavní přítelův otec mi dal zabrat. „Přišel ke mně a hned spustil: ‚No čau, Mončo!‘ a plácl mě po rameni. Byla jsem v šoku. Začala jsem se ošívat, aby pochopil, že mi to vadí. Jenže on se tvářil, že je všechno v pohodě. Pro něj to byla asi forma kamarádského gesta, pro mě ale průnik do osobní zóny, o který jsem nestála,“ líčí.
Pracovní prostředí považuje za ještě citlivější. „Když kolega z vedlejšího oddělení najednou přejde na tykání, cítím se zahnaná do rohu. Jak ho upozornit, že si to nepřeju, aniž bych působila nepřátelsky? Vždycky se snažím vyjádřit slušně: ‚Promiň, ale radši bych zůstala u vykání.‘ Někdy to dotyčného zarazí, jindy se tváří dotčeně, jako bych byla nafoukaná,“ popisuje. Přitom ji to netěší, necítí žádnou radost z takové konfrontace, jen brání své hranice.
Další ošemetná věc je vztah k partnerovým rodičům. „Stále mi připadá divné hned říkat ‚Nazdar, Aleno!‘, když já sama vyrostla v rodině, kde se vykalo i prarodičům. A co když to tchán nebo tchyně nabídnou? Asi to přijmu, ale přijde mi to křečovité. Málokdo chápe, že se můžu cítit líp s vykáním,“ přiznává.
Nejhorší situaci zažila nedávno, kdy tchyně při rodinné oslavě před všemi oznámila, že Monika by jí měla rovnou říkat jménem a tykat. „Byla to pro mě trapná chvíle. Neměla jsem sílu odporovat veřejně, ale uvnitř jsem se cítila, jako kdyby mě dotlačila k něčemu, co mi není přirozené,“ říká bezradně. I tak se však rozhodla zůstat u zdvořilého oslovení, i když tchyně se tvářila dotčeně.
Na závěr má jasný postoj: „Tykání může být milé gesto, ale musí být oboustranné a svobodně zvolené. Nechci, aby mi někdo cizí lezl do soukromí jen proto, že je mu to tak příjemné. Hodně lidí to má podobně, jen se to bojí říct nahlas,“ uzavírá Monika.
