Článek
Milada (53) z Příbrami je přesvědčená, že manžela Oldřicha potkala krize středního věku. Nemá pro to sice oficiální potvrzení, ale jeho chování se za poslední rok dramaticky proměnilo. „Je mu šestapadesát, zničehonic zhubnul, nechal si narůst delší vlasy a každý druhý den mi hlásí, kolik má včera naběhaných kilometrů,“ říká s lehkým úšklebkem.
Vždycky byl spíš pohodový typ, co si rád sedl k televizi nebo k pivu se sousedem. Dnes krouží kolem baráku v lehké bundě a poslouchá hudbu do sluchátek, jako by byl kluk. Když seděli u večeře, prohlásil, že přemýšlí o cestě do Jižní Ameriky. A to prý rovnou na několik měsíců, aby si „vyčistil hlavu“.
Milada se nejdřív smála, myslela, že jde o žert. Jenže Oldřich pokračuje ve svém nadšení: „Pojedeme, dokud můžeme. V práci se dá dát výpověď a život přece nekončí v padesáti!“ Milada tuší, že tohle už není obyčejné snění. On opravdu věří, že se najednou seberou, vypoví všechny závazky a odletí do tropů.
„Nejhorší je, že se bojím, aby tu cestu neuskutečnil sám. Několikrát totiž naznačil, že když nepojedu já, pojede bezemne,“ přiznává rozechvěle. Nejde jen o možnost, že by ho nikdy nespatřila. Má hrůzu i z toho, že by vybral jejich úspory, které si poctivě šetřili na důchod. „Pokud by si z účtu odnesl třeba dvě stě tisíc, zůstanu tu s prázdnýma rukama,“ říká sevřeným hlasem.
Když si s ním o tom zkoušela klidně promluvit, Oldřich to zlehčuje: „Prosím tě, vždyť mám nárok si trochu užít. Ráno vstávám do práce, večer padám únavou, roky mi utíkají a já jsem nic velkého nezažil.“ Podle Milady už všechno, čeho za život dosáhl, považuje za nudu a hledá vzrušení.
Také si kupuje nezvyklé oblečení, v šatníku se mu objevila kožená bunda i triko s divokým potiskem. „Připadá mi, že jsem si místo manžela přivedla domů puberťáka, co loudí kapesné a plánuje trhat svět,“ posteskne si. Před dětmi se raději drží zpátky. Ti už sice žijí samostatně, ale nerada by je zatěžovala rodinnou krizí.
Milada se snaží najít racionální způsob, jak s Oldřichem komunikovat. Nechce mu kázat, že by se měl vrátit do „normálu“, vždyť pokud jde jen o vzhled nebo koníčky, zvládne se přizpůsobit. Horší je, že on začal naprosto vážně vykládat, že by měli prodat i chatu, co si vybudovali před patnácti lety, aby měli víc peněz.
Když Milada namítla, že nechce přijít o místo, kde se rodina léta scházela, dostalo se jí jen cynického úsměvu: „Stejně tam nikdo nejezdí, tak to v klidu pustíme a přilepšíme si na cestování.“ Ona přitom chatu považuje za symbol společných let a útěchu, kam mohla kdykoli utéct za klidem. „Teď mi ji chce sebrat kvůli iluzím o volnosti,“ povzdychne.
Vše zatím eskaluje jen v drobných neshodách, ale Milada cítí, že se bouře teprve blíží. Zatím si manžel ostříhal jen pár povinností v práci, občas slíbí šéfovi, že dá výpověď, potom to vezme zpět. Zdá se, že i on se bojí udělat radikální řez. Přesto se Miladě klepou ruce, když si představí, že by jednou odešel a nechal ji tady se všemi starostmi kolem domu a financí. „Už mám skoro strach chodit spát, abych se neprobudila do prázdného bytu. Není to krásný pocit, žít v nejistotě, kdy se ten člověk vedle vás sebere,“ přiznává.
Uvažovala, zda si nějak pojistit účty, ale nechce vzbudit dojem, že mu nevěří. „Zachraňovat se před manželem, se kterým žiju od dvaceti? Přijde mi to šílené, ale nevím, jak jinak se ochránit,“ krčí rameny. Přitom by vlastně stačilo, kdyby si našli společnou cestu, kompromis, malé výlety nebo rozumný plán, který neohrozí celý jejich majetek.
Oldřich ale zatím odmítá polovičatá řešení, buď nic, nebo se rovnou utrhne ze řetězu. A Milada tuší, že přijde chvíle, kdy ho neudrží. „Vážně nevím, jestli bude lepší se smířit, že jednou odejde, nebo se dohadovat ve dne v noci a prosit ho, ať to nedělá,“říká vyčerpaně. Snad se jí podaří ukázat mu, že společné vzpomínky není nutné zahodit a dobrodružství se dá zažít i bez dramatických útěků.
