Byl Julius Caesar homosexuál, nebo šlo jen o pomluvy jeho politických konkurentů?

Caesar se usmíval a kynul zástupům, přesto však cosi kalilo velkolepost této chvíle. Za jeho vozem pochodovali legionáři a pobrukovali si popěvek, který zněl nezvykle jízlivě. Co to vojáci zpívali? „Caesar možná dobyl Galy, ale Nicomedes dobyl jeho.“

Ten posměšný popěvek narážel na dávný skandál, který Caesara pronásledoval celé dekády. Už jako mladičký aristokrat strávil budoucí dobyvatel Gálie podezřele dlouhou dobu na dvoře bithýnského krále Nikoméda IV. Caesar tam původně zamířil ve svých dvaceti letech jako římský vyslanec s oficiálním úkolem – měl pro vojsko republiky vyjednat od Bithýnců poskytnutí námořní flotily.

Jenže v královském paláci se zdržel mnohem déle, než bylo zdrávo. Když se pak vrátil do Říma ověnčen královými dary a přízní, začaly šeptem kolovat nehezké narážky. Říkalo se, že si mladý římský šlechtic musel Nikomédovu náklonnost „odpracovat“ vlastním tělem. Pro Římany to bylo obzvlášť potupné obvinění – mužům se sice příležitostné povyražení s oběma pohlavími často tolerovalo, nikdy však ne v „ženské“ roli. Kdo se nechal pokořit jako pasivní účastník milostného aktu, ztrácel tvář i čest.

Netrvalo dlouho a Caesarovi škodolibí krajané mu začali za zády říkat „královna Bithýnie“. Sám Caesar se takovým nařčením zuřivě bránil a vše popíral – dokonce prý jednou veřejně s přísahou prohlašoval, že v Nikomédově náruči zachoval počestnost. Nic naplat, tahle pikantní historka začala žít vlastním životem a Caesarovi soupeři se postarali, aby jen tak neupadla v zapomnění.

Caesarovi nepřátelé v senátu neváhali jeho údajnou „bithýnskou ostudu“ kdykoli připomenout. Během společného úřadování v roce 59 př. n. l. rozesílal konzervativní spolukonzul Marcus Bibulus po Římě úřední hlášení, v nichž svého kolegu posměšně tituloval „královnou Bithýnie“. Slavný řečník Cicero si zase neodpustil jedovatou vsuvku v senátu: když Caesar jednou vychvaloval krále Nikoméda a jeho dobrodiní, Cicero ho kousavě přerušil slovy: „Nechme toho – všichni dobře víme, co ti král dal a cos mu dal ty na oplátku.“

Celé té pomluvě nahrával i sám Caesar svým vzhledem a vystupováním. V mládí byl znám svou pečlivou péčí o zevnějšek a zálibou v módě. Nosil například neobvykle dlouhou splývavou tuniku s rukávy zdobenými třásněmi, přepásanou volněji, než bylo v římských zvyklostech. Konzervativcům připadal takový zjev změkčilý. Cicero se ušklíbal, že Caesar vleče třásně své tógy po zemi jako nějaký zženštilý orientálec, a diktátor Sulla prý varoval kolegy: „Mějte se na pozoru před tím špatně opásaným mládencem.“

Bez ohledu na pravdivost oné epizody s Nikomédem platilo jedno: Caesar rozhodně nepohrdal ženami. V Římě měl pověst nenapravitelného svůdníka a nijak ji nevyvracel – spíše naopak. Během života se třikrát oženil, to mu však nebránilo navazovat další milostné poměry mimo manželství.

Jeho nejslavnější milenkou se stala vznešená patricijka Servilie Caepionis, mimochodem matka Marka Bruta. Do Servilie se Caesar zřejmě vášnivě zamiloval. Během svého konzulátu v roce 59 př. n. l. jí údajně daroval vzácnou černou perlu, jejíž hodnota se odhadovala na neuvěřitelných šest milionů sesterciů – za takovou sumu by se dal pořídit slušný římský palác.

Serviliina náklonnost k Caesarovi nebyla žádným přísně střeženým tajemstvím – naopak pronikla až za dveře senátu. Roku 63 př. n. l., uprostřed vyhroceného zasedání ke Catilinovu spiknutí, doručil posel Caesarovi zapečetěný voskový lístek. Caesarův zatvrzelý odpůrce Cato mladší okamžitě zbystřil, myslíc si, že nachytal Caesara při tajném styku se spiklenci.

Vytkl mu, že si vyměňuje zprávy s nepřáteli republiky, a důrazně se dožadoval, aby Caesar list veřejně přečetl. Caesar s ledovým klidem tabulku podal Catonovi. Když ji Cato otevřel a začal předčítat, čekal ho šok: místo důkazů zrady četl milostné vyznání, které Caesarovi psala jeho nevlastní sestra Servilie! Senátem prolétlo ohromené ticho, zatímco Cato brunátněl hanbou i vztekem. Zuřivě mrštil psaní zpět Caesarovi a zavrčel: „Nech si to, opilče!“

Servilie však nebyla zdaleka jedinou vdanou dámou, kterou Caesar okouzlil. Šuškalo se, že měl poměr také s Mucií, manželkou Pompeia Velikého – Pompeius se s ní ostatně rozvedl záhy po Caesarově návratu z Hispánie, údajně právě kvůli podezření z její nevěry s Caesarem. A Caesar se nebránil ani exotickým královnám. Suetonius poznamenává, že okouzlil i mauretánskou královnu Eunoë, manželku krále Boguda – oběma manželům pak prý ze vděčnosti štědře nadělil dary.

Ve vrcholných letech svého života se Caesarův milostný život protnul i s nejmocnější ženou Středomoří – proslulou egyptskou královnou Kleopatrou VII. Jejich první setkání v Alexandrii by vydalo na román: podle legend se tehdy dvaadvacetiletá Kleopatra nechala k Caesarovi propašovat zabalená v koberci, z něhož před překvapeným vojevůdcem rozbalila jako troufalý dárek.

Caesar do Egypta roku 48 př. n. l. původně přitáhl po stopách svého poraženého soka Pompeia, místo boje však v paláci narazil na půvabnou mladou panovnici. Zůstal s ní v Alexandrii déle, než vyžadovaly jeho vojenské povinnosti – po boku Kleopatry si vychutnával přepych dvora a dokonce se spolu údajně vydali na dvouměsíční romantickou plavbu po Nilu.

Výsledkem této vášnivé aliance bylo narození syna, kterému Kleopatra dala jméno Ptolemaios XV. a přezdívku Caesarion – „malý Caesar“. Královna veřejně prohlásila, že otcem dítěte je Julius Caesar osobně. Později Kleopatra dokonce přicestovala s malým synem za Caesarem do Říma. Caesar se svou orientální milenkou netajil – naopak jí prokazoval mimořádné pocty.

V nově zbudovaném Foru Julium nechal umístit pozlacenou sochu Kleopatry přímo do chrámu Venuše Rodící (Venus Genetrix), pramáti rodu Juliů. Egyptskou královnu tím symbolicky povýšil takřka na bohyni mezi Římany, což vyvolalo nemalý rozruch. Pro mnoho tradicionalistů to už bylo příliš – v senátu se na Caesarovu okázalou aféru s cizí panovnicí pohlíželo s nelibostí a obavami. Šeptalo se, že diktátor snad hodlá pojmout Kleopatru za manželku a založit novou královskou dynastii.

Netrvalo však dlouho a Caesarova hvězda zhasla – v březnu 44 př. n. l. byl v senátu ubodán skupinou republikánů, kteří se děsili jeho neomezené moci a právě i té hrozby královských choutek. Mezi spiklenci byl i Marcus Brutus, syn Servilie. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že Brutus je Caesarovým vlastním synem – což by tragédii dávalo mrazivě ironický nádech. Caesarovy lásky se tak osudově propletly s jeho politikou.

Julius Caesar možná dobyl půl světa, ale nad pomluvami a vášněmi, které provázely jeho život, zkrátka zvítězit nedokázal. Jeho milostný život se stal navždy součástí příběhu o muži, kterého současníci milovali i nenáviděli – příběhu plného vášně, ironie a nečekaných zvratů hodných antického dramatu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Queen_of_Bithynia

https://en.wikipedia.org/wiki/Homosexuality_in_ancient_Rome

https://www.lgbtqnation.com/2024/06/you-probably-never-learned-about-julius-cesars-rumored-gay-affair-in-history-class/

https://www.reddit.com/r/todayilearned/comments/d7j1×a/til_julius_caesar_was_mocked_by_his_opponents_as/?rdt=61131