Článek
Když se řekne „římský císař“, mnohým z nás se nejdříve vybaví důstojný obraz muže s vavřínovým věncem, v dlouhé tóze a možná i s miskou hroznů v ruce. Ale jakmile do debaty vpluje jméno Caligula, nabíhají jiné brutálnější asociace. Ať už věříme v jejich naprostou autenticitu, nebo máme sklony pochybovat, jedno je jasné: Caligula strhl pomyslné opony všech představ o tom, kam až může vést moc — a kolik krve a zlata za ni může téct.
Dvě tváře císaře: první miláček Říma
Když Gaius Julius Caesar Germanicus (všeobecně známý spíše pod přízviskem Caligula) v roce 37 n. l. usedl na trůn, zdálo se, že do Říma vstupuje milosrdný vladař, v němž se konečně propojí slavná rodová tradice s noblesním přístupem k vládnutí. Kritici Tiberiových úspor mohli jásat: mladý císař vrátil do oběhu optimismus. Jenže v hlubinách Caligulovy duše, která už od dětství přivykla drsnému prostředí vojenských táborů, dřímal znepokojivý temný odstín.
Historikové se shodují, že krátce po nástupu na trůn Caligula vážně onemocněl. Horečky, prý, tak divoké, že by dokázaly rozpálit i chladné mramorové stěny císařského paláce. Když se po pár týdnech císař začal uzdravovat, něco se v něm změnilo. Z respektovaného mládence se stával rozmařilý vládce, který se vysmíval tradicím, vyžadoval absolutní poslušnost a překračoval všechny společenské normy. Možná ho opravdu — jak tvrdí jedni — zasáhl fyzický i psychický šok. Možná konečně zjistil, že když je „božský vládce“, nemusí se ohlížet na lidské soudy.
Hostiny bohatší než pokladnice
Řekněme, že jste hostem u Caligulova stolu. Koho by nepotěšilo pozvání na císařskou hostinu? Jenže v té době nešlo jen o gastronomické hody — šlo o demonstraci moci a extravagance, která i bohaté senátory nutila polykat naprázdno.
Caligula si podle různých pramenů liboval v servírování nejexotičtějších potravin z celého tehdy známého světa: pestrobarevné ovoce z Orientu, pro které posílal lodě až do nebezpečných vzdálených přístavů, bažanti, plameňáci, pávi — a to v takovém množství, že se v římských kuchyních rozvíjely snad první známky gastronomické globalizace. A cena? Astronomická. Jako by v drahém koření, v plodech z dalekých krajů či v pštrosích vejcích nalézal císař spíš symbol neomezené moci než požitek chuťových buněk.
Podlaha pokrytá zlatými mincemi nebo květy drahých květin? Proč ne. Zlaté poháry a lžíce? Samozřejmě! Místo aby investoval do přestavby měst či silnic, raději vyvolal mezi hosty dojem, že i zlato může být pošlapáno — hlavně že se u toho dobře bavíme. Jeden z jeho nejpamátnějších hodů prý stál kolem deseti milionů sesterciů, což byla v té době částka tak vysoká, že by mohla vytrhnout trn z paty několika provinciím naráz.
Moc chutná jako víno
Milníkem Caligulových slavností nebylo jen hromadění pokrmů, ale i hazardování s lidským zdravím a důstojností. Císař občas „ozvláštnil“ společné pití vínem, v němž byla přimíchána slabší dávka jedu. Zda si tuto koktejlovou novinku hosté užili, se můžeme jen domýšlet. Zřejmě ale nebylo radno protestovat — a to ani tiše.
Tady už se nejednalo o pouhé předvádění blahobytu, ale spíš o cynický rozmar jedince, který si potřeboval ověřit, kam až sahá jeho moc — a jestli někde vůbec je hranice. Kdo by se mu postavil? Senátoři se obávali o svou čest, rodiny, majetek, život. Jenže představy, že se Caligula jednou nasytí a přestane, se neplnily. Naopak hrozilo, že s přibývajícími triumfy se jeho brutalita bude znásobovat.
Zábava, která děsila i otrlé Římany
První dojem z Caliguly kdysi byl, že jde o osvíceného následníka trůnu. Jenže tam, kde dřív vládla slavnostní dekorum, se teď konala představení, za která by se nestyděl ani vypravěč hororových příběhů. Chtěl Caligula vidět krev v aréně před večeří? Nevadí, zvedne se pár set diváků, kteří by se možná přišli jen podívat — a šup s nimi k šelmám. Ne, nejde o nadsázku: dle historiků existují záznamy, že v případě nedostatku zločinců k popravě nechával přivádět úplně náhodné lidi.
Co kdyby měl císař chuť „vypůjčit si“ manželku jednoho z hostů? Přímo na místě, klidně i za přihlížení rodiny? Z dnešního pohledu je to šokující, ale starověký Řím měl přece jen k současným pojetím lidských práv daleko. Přesto i mnozí tehdejší Římané žasli nad tím, kolik opojné svévole se vejde do jednoho člověka.
Zadlužené impérium
Peněz se zpočátku zdálo být nekonečně, když měl Caligula k ruce poklady nastřádané Tiberiem. Jenže ten balík, který měl držet Řím v bezpečí na dlouhá léta, se rozplynul zhruba během jediného roku. Následoval hlad po dalších zdrojích. Caligula začal zdaňovat všechno možné, od služeb prostitutek přes přístavní poplatky až po lecjakou směšnou vyhlášku, kterou dokázal vymyslet.
Jenže i to bylo málo, a tak přišla na řadu konfiskace. Tedy — prostě vám někdo z císařových lidí zaklepal na dveře, oznámil, že se dopouštíte urážky majestátu, a byl konec. Jmění šlo do císařské pokladny, vy jste se ztráceli v lepším případě v exilu, v horším ve vězení.
Konec divadla, konec her
Caligula se spoléhal na vojáky, tzv. pretoriány. Jenže zrovna oni se brzy stali jeho zkázou. V roce 41 n. l. na něj zosnovali spiknutí. V jedné z chodeb, snad přímo během představení, ho obklopila skupina mužů, kteří ho ubodali k smrti. Staré kroniky popisují, že ještě pár okamžiků lapal po dechu a volal, že „je stále naživu“.
Z hlediska dějin šlo o bleskově uzavřenou kapitolu: krátká vláda, příliš drahé „hrátky“, spousta vyděšených a vyčerpaných lidí. Ale z hlediska symboliky se tu odehrála ukázka toho, jak absolutní moc může pokřivit i to, co bylo v člověku dobré. Caligula se možná považoval za boha, jenže zapomněl, že je stále jen obyčejný smrtelník.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Caligula
https://www.atlasobscura.com/articles/ancient-rome-feast-party
https://thenewinquiry.com/blog/dinner-with-caligula/
https://www.youtube.com/watch?v=A2oakjd1TPY
https://www.thearchaeologist.org/blog/unspeakable-things-caligula-did-in-ancient-rome
https://soundcloud.com/mad-virgo/caligulas-parties-series-1mad-virgo
https://www.magellantv.com/articles/sex-and-violence-in-rome-caligulas-empire-and-the-salacious-rumors-that-built-it
