Článek
Mirka prožila většinu života ve svém malém rodném městě kousek od Prahy. Dlouhé dekády pracovala jako administrativní síla, později se vypracovala až k vedení účetnictví u několika zaměstnavatelů. „Obvykle jsem byla k ruce všem v kanceláři, měla přesčasy a brala si práci domů,“ vysvětluje. Aby jí výplata aspoň trochu stíhala rostoucí výdaje, přibírala si další drobné přivýdělky – sem tam uklízela kanceláře nebo doučovala jednoduché účetnictví mladší kolegy.
Když už byla unavená a dosáhla důchodového věku, věřila, že se její pracovitost zúročí. Jenže přišel šok. „Ta částka byla skoro k pláči. Doufala jsem aspoň v trochu rozumný důchod, ale číslo bylo ještě nižší, než jsem se obávala,“ říká hořce. Když se začala bavit s někdejšími známými, zjistila, že někteří žili roky spíš ze sociálních dávek, nepřetrhli se v práci, ale nakonec pobírají měsíčně i víc než ona. „Jak je tohle možné? Celou dobu jsem přispívala do systému. Neumím pochopit, že stát tolik dává těm, co nic nedělali, a těm, co se dřeli, dá drobky,“ posteskne si.
Cítí v sobě hluboké zklamání. „Nechtěla jsem být bohatá, jen slušně dožít. Ale teď počítám každou korunu. Zatímco někteří se usmívají, že jim stát platí kdeco,“ popisuje. Vzpomíná, jak ještě před rokem doufala, že si aspoň občas vyrazí s kamarádkami na kávu. „Jenže ony si to dovolit můžou, protože mají vyšší důchod, nebo měly bohaté manžely, a já ne. Takže sedím doma, abych nebyla za chudinku,“ říká se smutkem.
Mirka má sice dvě dospělé děti, ale nestojí o to, aby jí posílaly peníze. „Chci se spolehnout sama na sebe, ale vychází mi to tak tak na nájem a jídlo. Nehledám luxus, hledám elementární důstojnost,“ vysvětluje. Občas jí pomůže menší brigáda, třeba noční inventura v obchodě, ale ve svém věku už nedokáže tak lehce trávit celé noci na nohou. „Je to absurdita. Dřela jsem většinu života a teď, když mám odpočívat, musím znovu pracovat, abych vůbec vyšla,“ kroutí hlavou.
Její největší pocit křivdy pramení z toho, že vidí lidi, kteří pracovali jen minimálně, přitom si nestěžují na nedostatek. „Na dávkách jedou odmalička a nakonec mají možná i víc než já. Kde je spravedlnost?“ ptá se řečnicky. Co jí pomáhá, je rodina. Děti a vnoučata ji morálně podporují, i když se jí snaží nenutit peníze. „Jasně, že mě zvou na oslavy, ale já mám pořád hořký pocit, že jsem pro stát nic neznamenala. Stačí se podívat na tu částku na účtu a je mi do breku,“ konstatuje.
Přesto se nechce stát zatrpklou. „Věřím, že někdy se tahle nespravedlnost zlepší. Ale zatím je to výsměch všem, kteří poctivě celé roky platili daně. Mně teď zbyla jen skromnost a pocit, že systém spolkl moje úsilí jako nic,“ uzavírá se smutným úsměvem.
