Článek
Seděla jsem na lavičce nástupiště v Pardubicích a zírala na starý odrbaný motorák, který měl už před půlhodinou odjet. Vzduch byl nasycený vztekem a horkem, lidé okolo si nervózně otírali pot z čela. Konečně z reproduktoru zapraskalo a ozval se omluvný hlas: „Vlak do Olomouce má zpoždění 40 minut.“ Ušklíbla jsem se. Věděla jsem, že z těch čtyřiceti minut může být klidně hodina nebo i dvě.
Když jsme se po marném čekání konečně nahrnuli dovnitř, byla to výheň. Bez klimatizace, jen zpocení spolucestující namačkaní v uličce. Ve vzduchu byl cítit zatuchlý pach těla, který se mísil s pachem laciných svačin. Lidé si zoufale větrali novinami, ale spíš rozdmýchávali dusný vzduch, než že by se ochlazovali. Přesto jsem se rozhodla proklestit si cestu k sedadlu. Pokusila jsem se protlačit dopředu, ale zastavil mě průvodčí s kyselým výrazem, jako bych ho svou pouhou existencí urážela.
„S dovolením,“ zkusila jsem slušně. On jen zvedl obočí a odsekl: „Nemám teď čas řešit vaše problémy,“ a prošel kolem mě, skoro mě ramenem odstrčil. Polkla jsem nashromážděnou jízlivost a snažila se nevypadnout z rovnováhy. Nakonec jsem objevila volnou sedačku vedle starší paní, co polohlasně nadávala na zpoždění. Když jsem se usadila, vlak s trhnutím vyrazil. To ale byla jediná pozitivní věc, jež se ten den stala.
V každé stanici jsme stáli déle, než bylo psáno v jízdním řádu, a nikdo nám nic nevysvětloval. Z reproduktorů se ozývalo jen šumění a občas poznámka o dalších minutách navíc. Děti brečely, starší pán vedle mě se už poosmé pokoušel jít na záchod, ale vždycky se vrátil rozčilený, protože bylo obsazeno. A to ještě musel zdolat uličku ucpanou taškami a koly. Mezitím do kupé začal pronikat ještě silnější pach zpocených triček, protože venku se mezitím vyhoupla teplota nad třicet stupňů. Klimatizace pochopitelně nefungovala.
Jeden mladík se odvážil oslovit průvodčího, aby se zeptal na důvod zdržení, ale dostalo se mu jen ironické odpovědi: „Hlavně, že jedete, ne? Chcete si vystoupit?“ Lidé se na sebe udiveně podívali, jako by se ptali: Proč je tak protivný, když je to jeho práce? Ale průvodčí se jen otočil na patě a zmizel do dalšího vagónu. Šlo jasně poznat, že naši nespokojenost bere jako osobní útok a rozhodně nemá v plánu nám cokoliv usnadnit.
Po nekonečných zastávkách a dalším nevyhlášeném zdržení, kdy jsme trčeli na jednokolejce s protijedoucím nákladním vlakem, jsme se přehoupli do už skoro dvouhodinového skluzu. Paní vedle mě se netrpělivě ptala, zda se dá někde stihnout přípoj, ale všichni kolem jen pokrčili rameny, protože v tomhle chaosu se i naděje na navazující spoj rozplynula.
Když jsme se konečně po sto letech přiblížili k cílovému nádraží, vládlo ve voze dusné ticho. Vystoupila jsem do šera podvečerního města a uvědomila si, že jsem promarnila půl dne ve vlaku, z kterého jsem si odnesla jen pocit vzteku a bezmoci. Víc než samotné zpoždění mě dorazila ta arogance průvodčího, který se tvářil, jako kdyby byl pánem železnice i našich životů. A taky špína a těžko popsatelná zatuchlost kupé plného lidí, kterým už nezbývalo nic jiného, než se tiše modlit, abychom dorazili.
Večer, když jsem se převlékla do čistého oblečení a vypila hrnek čaje v klidu domova, jsem si řekla, že se příště radši vydám autem, anebo aspoň vyzbrojím se zásobou trpělivosti, dezinfekce a sluchátek do uší. Svět železniční dopravy mi v ten den totiž ukázal svoji nejhorší tvář, plnou lidského potu, nevrlosti a informací, které vůbec nepřicházely. A i když má cestování vlakem své kouzlo, já jsem si tentokrát připadala spíš jako v malé noční můře na kolejích.
