Článek
Bylo mi devatenáct, studovala jsem prvním rokem na univerzitě a ještě jsem byla panna. Ne snad, že bych neměla příležitosti — tělo mi často napovídalo, ale hlava křičela, že na nezávazný sex nejsem připravená. Bála jsem se, že až se napiju, ztratím zábrany.
Proto jsem se na kolejní party vypravila schválně co nejméně svůdně oblečená. Vzala jsem si starý vytahaný svetr a nejhnusnější podprsenku, co jsem měla, aby to samo odradilo potenciální zájemce od svádění.
Party začala typicky: lahve rumu a vodky, pivo se točilo, hlasitá hudba, všichni tančili, mně v krvi kolovalo pár panáků vodky s džusem. A najednou jsem ho zahlédla. Kluk v tričku s logem sportovního oddílu, vysoký, trochu namakaný. Okamžitě se na mě usmál a přes pár tanečních pohybů jsme se sblížili, aniž bychom se stihli představit.
Náš první polibek přišel dřív, než jsme si stihli říct víc než „Ahoj.“ Voněl pivem a nějakou sladkou vodkou. V jednu chvíli se na mě podíval a najednou hodil šavli na stěnu vedle mě. Hlavou mi proběhlo: Tak tenhle si mě získal…? Ale tipovala jsem, že je jen opilý, a přesto mě cosi táhlo jít s ním pryč z přeplněné místnosti.
Zadržovaly mě obavy, že rozhodně nechci svoje „poprvé“ prožít s opilcem, kterého ani neznám. Jenže se mi hroutil odpor pod silou okamžiku — hudba, alkohol, polibky. Nakonec jsme šli k němu na pokoj.
Jakmile jsme zavřeli dveře, začal mi sundávat svetr. Strhnul mi ten příšerný starý top a povídá: „Ty máš super prsa.“ Já se přitom uvnitř ptala sama sebe: Do čeho to lezu? Mám to zastavit? Jenže jsem netušila, jak to říct.
A tak jsem se snažila navázat normální řeč: „Čteš nějaké knížky?“ zeptala jsem se zcela mimo kontext. Možná jsem doufala, že bude aspoň trochu sečtělý, abychom našli společné téma.
On zaváhal: „Knihy? Ne, to moc nemusím. Měl jsem rád… no, třeba autora Jurského parku.“
„Michael Crichton?“ nadhodila jsem. Vzápětí se on snažil rozepnout moji strašnou podprsenku a celkem to nešlo. Mě přestávaly bavit jeho doteky. Pokud si myslel, že se mnou fakt bude spát, tak ve mně čím dál narůstal odpor.
Najednou jsem vyhrkla: „Promiň, mám zrovna menstruaci.“ Věděla jsem, že kecám, ale chtěla jsem ho zastavit. On se jen zklamaně zatvářil a pronesl: „Alespoň mi ho vykuř, ne?“
Jeho věta mě dorazila. Cítila jsem, že tohle je totální dno. Zvedla jsem se a začala si oblékat džíny i ten ošklivý top. On se tvářil: Co dělám špatně?
„Ne. A hele, pokud je Michael Crichton tvůj vrchol literatury, tak nazdar,“ řekla jsem od plic. A odešla jsem s hlavou vztyčenou, i když ve mně byl zmatek.
Byla jsem bosá, boty jsem nesla v ruce, trochu se mi motala hlava z alkoholu. Kolem mě se míhali další opilí spolužáci. Nakonec jsem dorazila na svůj pokoj. Zavřela za sebou dveře a uvědomila si, že jsem to ustála. Sice jsem mohla dopadnout jinak, ale i tak to bylo drama.
Ze začátku mě hlodalo: co když bude někde vykládat, že jsem frigidní, nebo se mi posmívat? No a co. Chtěl po mně uspokojení, a já nechtěla. Jasné jako facka.
Ten kluk byl zřejmě jen opilý frajer. Jasně, mohla jsem se nechat unést a mít pak výčitky. Místo toho jsem rozpoznala, že vlastně nechci, a unikla jsem v poslední chvíli.
Není ostuda utéct, vymluvit se, klidně lhát o menstruaci, když to nejde jinak. V ideálním světě stačí jedno: „Stop, nechci.“ A partner by měl chápat. Pokud nechápe, lepší se mu vyhnout natrvalo.
Když děvče řekne ne, je hotovo. Neztrapňujte se hláškou „tak mi aspoň udělej to či ono“. Nejste páníček, co si nárokuje službičku. Chovejte se jako lidská bytost, ne otrok svého libida. Navíc, pokud máte aspoň špetku inteligence, zkuste si prosím přečíst občas jinou knihu než sci-fi nebo nic.
