Článek
„Musím přece vypadat jako ostatní,“ vysvětlila mi nedávno kamarádka Jana, když si vzala další rychlou půjčku na mobil, který je skoro stejně drahý jako její měsíční nájem. Když se jí zeptám, jak to bude splácet, jen pokrčí rameny: „Nějak to půjde.“
Pak se dostanou do kolotoče neustálého splácení a prodlužování, až najednou ztratí přehled. Místo aby si uvědomili, že si mají dovolit jen to, na co opravdu mají, kupují si dál věci, které jim dodají pár chvil falešného pocitu luxusu. Někdy sedím v kavárně a pozoruju, jak někdo, kdo tvrdí, že nemá ani na složenky, platí pětkrát dražší kávu, než by musel. „Jak jinak bych byl in?“ řekl mi kdysi soused, který je přitom v minusu snad u všech bank.
Když přestanou splácet, výsledkem je dluhová spirála. Nejdřív upomínky, pak exekuce, a nakonec insolvence, kde splatí jen zlomek. „Je to jediné východisko, aspoň mi zůstane střecha nad hlavou,“ slyšela jsem nedávno od známé, které zabavovali nábytek. Výsledkem je, že na zbytek dluhu se napíše tlustá čára a ztráty se často přelijí do cen pro nás ostatní. Banky, obchody či mobilní operátoři to do svých nákladů promítnou a zdraží služby všem. Takže na konci nezodpovědnost platíme tak či onak my ostatní.
Nechápu, proč tu stále panuje představa, že je v pořádku mít věci na úvěr bez promyšleného plánu, a když to neklapne, tak „ono se to nějak vyřeší“. Kdo přece může popřít, že mnoho lidí v Česku žije skromně a zvládá to bez dluhů? Ti nepotřebují předvádět se značkovou elektronikou. Pokud si někdo oprávněně potřebuje půjčit na opravu střechy nebo překonat krizové období, budiž, ale kupovat si třetí televizi, jen abych se cítila důležitě? To je něco jiného.
Kdykoli vidím reklamu na rychlé peníze, je mi jasné, že se zas objeví pár důvěřivců, kteří podepíšou, aniž by dohlédli důsledků. „Půjčka bez dokládání příjmů!“ „Stačí občanka a máte desetitisíce v kapse.“ Vypadá to tak snadně, jako by peníze nebyly reálné. Jenže reálné jsou, a s vysokými úroky se realita rychle projeví. Jakmile spadne klec, hledají viníka, obviňují stát, společnost nebo osud. A my ostatní v cenách, daních nebo skrze pojištění platíme i za jejich nerozum.
Možná je čas otevřeně říct: pokud máte hluboko do kapsy, nepořizujte si nic, co nepotřebujete k přežití či práci. Přestaňte se srovnávat s lidmi, kteří berou dvojnásobek vašeho platu. Neexistuje důvod, abyste se zadlužili po uši kvůli dojmu, že nežijete pozadu oproti sousedovi. Nemám problém se sociální solidaritou, ale když vidím, že část dluhů chudších končí v insolvencích, kde zaplatí jen minimum, a zbytek se prostě odepíše, přijde mi to hodně nespravedlivé.
Přitom řešení je prosté: žít podle svých možností, neutápět se v bláhové představě, že dluh je záplata na nízké sebevědomí. Touhu po uznání bohatství z Instagramu to nevyřeší. Věřím, že by nám všem bylo líp, kdybychom si přestali hrát na něco, co nejsme, a začali hospodařit zodpovědně. Pak by exekutor a insolvenční správce mohli mít míň práce – a my všichni míň nechtěných nákladů.
