Článek
Bývalý manžel od nás odešel bez zájmu o jakoukoli výchovu, a tak jsem se rovnou vzdala naděje, že s nimi někdy půjde třeba na fotbal nebo že si vytvoří aspoň přátelský vztah. „Nemá chuť, starosti jsou pro něj sprosté slovo,“ říkala jsem si v té době. Jenže já chtěla, aby moji synové jednou poznali i mužský vzor.
O nového partnera jsem se zpočátku nesnažila. „Nemůžu skočit do něčeho jen proto, aby děti měly tátu,“ ujišťovala jsem samu sebe pokaždé, když mi bylo smutno. Ale nakonec jsem se přece jen seznámila na letní dovolené. Odjela jsem s kluky na chatu do Jeseníků, aby si vyčistili hlavu a užili trochu čerstvého vzduchu. Hned vedle si pronajal chalupu Karel s partou dětí, o které se staral v rámci nějakého prázdninového programu. Upřímně, ještě nikdy jsem neviděla chlapa, který by s takovou láskou a klidem dokázal koordinovat partu malých raubířů. Už první večer, když jsem seděla na zápraží a slyšela, jak je bez zvýšeného hlasu usměrňuje, mi došlo, že takhle nějak si představuju ideálního otce.
Za pár dnů jsme začali podnikat výlety společně. „Jdeš s námi do skal?“ volal na mě, když kolem ráno procházel s tím svým houfem. Kluci za ním pelášili, jako by jim byl odjakživa tátou. V tu chvíli jsem pochopila, že něco takového chci pro své děti. Karel mě navíc okouzlil empatií, protože nikdy nezapomněl přijít i ke mně a nenápadně zjišťovat, jestli mi něco nechybí nebo jestli nepomoci s nákupem. Odjížděla jsem s pocitem, že se nám možná poštěstilo najít skvělého člověka.
Po návratu jsem se skoro bála, že z toho nic nebude, ale Karel do mě investoval hodně času a energie. Klukům nosil deskové hry, společně se s nimi učil jezdit na kole a já měla poprvé v životě pocit, že mohu dýchat. „Takhle to musí být, kluci potřebují mužskou ruku a já chci žít v klidu,“ opakovala jsem si, když se náš vztah začal formovat. Karel se ke mně nastěhoval asi po půl roce a kluci byli nadšení, že mají doma stabilního „tátu“. Od začátku jim nevadilo ani to, že se někdy pohádá nebo zvýší hlas, protože když pak šli na hřiště, Karel jim všechno vynahradil obrovskou dávkou pozornosti.
Problém nastal, když jsme začali žít rutinní život. „Myslela jsem, že budeme mít i něco společného my dva,“ řekla jsem mu jednou. Jenže Karel mi odpověděl: „Nejdřív jsou tady děti, tebe to snad netrápí, ne?“ Jenže mě to trápit začalo. Zjistila jsem, že kromě výchovy synů a domácího provozu nemáme společné téma. On miluje rybaření a fotbal, já zase hudbu a turistiku. On je spokojený, když přijde z práce, vezme kluky na trénink, a pak kouká na televizi. Když se ho na něco nadšeně ptám, většinou reaguje neurčitým mumláním. Ani intimitu neřeší. „Důležité je, aby kluci měli, co potřebují,“ říká, a já se cítím víc jako parťačka v pečování o děti než jako skutečná partnerka.
Děti brzy vyrostou, už teď jsou teenageři a mají i své vlastní kamarády. „Co bude, až jednou odejdou?“ honí se mi hlavou každou noc, když vedle mě Karel usíná v klidu, zatímco já si uvědomuji, že jsme skoro cizinci. Najednou se bojím, abych neskončila v domácnosti s mužem, se kterým nemám už nic společného. Ano, je dokonalej táta, o to se přít nemůžu. Ale já? Kde je moje vlastní štěstí?
