Článek
Bydlím s Pavlem v pronajatém bytě na kraji Brna. Jsme spolu bezmála osm let, oficiálně zasnoubení nejsme a o svatbě se moc nemluví. Přitom spolu teď čekáme první dítě. Byla jsem nadšená, jenže postupem času mi došlo, že bych ráda měla s miminkem stejné příjmení. „Jsem to já, kdo bude řešit lékaře, úřady, školky,“ vysvětlovala jsem Pavlovi a on přitakal, že je mu to jedno.
Jenže pak se o tom doslechli jeho rodiče. „Naše vnouče přece nebude mít jiné příjmení než jeho otec!“ vybuchl tchán a tvářil se, jako by to byl nějaký útok na jejich čest. Nechápu proč. Můj táta to bere s nadhledem, říká, že jméno samo nic neznamená. Pavlova rodina ale argumentuje jakousi rodovou linií, která prý vymře, když si dítě neponechá jejich příjmení.
„Proč jsi tak umanutá?“ ptal se Pavel, když jsme se dohadovali. Přitom předtím říkal, že jemu je to jedno. Jsem vážně tvrdohlavá? Možná. Ale cítím, že není fér, abych celých osm let čekala, až se rozhoupe k žádosti o ruku, a zároveň měla jeho jméno i pro naše dítě. „Kdybys mě požádal, třeba bych se jmenovala po tobě,“ nadhodila jsem. On se ale ošíval a nenašel pro to důvod. Vždycky říká, že papír nic neznamená.
Jenže od doby, co jsme tohle téma nadhodili u rodinné večeře, se do mě Pavlovi rodiče strefují, jak můžou. Obviňují mě, že chci rozdělit rodinu, a dokonce řekli, že se budou stydět vnouče vodit do školy. „Vaše dcera má jinou rodinu, že se nejmenuje jako vy?“ slyšela jsem jízlivou poznámku od tchyně, která mluvila přímo k Pavlovi. Jenže on se k tomu nevyjádřil jasně, nechal mě v tom samotnou.
Občas si říkám, jestli to neuspěchat. Ale proč bych měla čekat, jestli se Pavel nakonec rozhoupe? Moc dobře vím, že by zas tak spěchat nemusel. Bude radši nečinný, aby neriskoval ztrátu své volnosti. Jenže já pak zas riskuju, že mi jednou dítě bude říkat: „Proč nemám stejné jméno jako ty?“ Proč bych mu vysvětlovala, že jeho otec nedokázal udělat ten krok?
Trochu mě bolí, že mě Pavlova rodina bere jako vyšinutou, která kazí tradici. „Dneska je to normální,“ obhajuju se před tchyní. Ona se ale jen obrací v slzách k Pavlovi: „To tě to tak nezajímá? Ona tě obere o tvé dítě!“ Přitom to vůbec nechci. Jde mi jen o to, že když on netouží po svatbě, já zase netoužím dát dítěti jeho jméno. Pokud se to v budoucnu změní, dá se to prý vyřešit administrativně.
Teď se potýkám s pocitem, jestli náhodou nezveličuju. Ale pak si vzpomenu na ty roky, kdy jsem čekala, že Pavel přijde s prstýnkem, a ono nic. Když mu nezáleží na tom, abych nesla jeho jméno, tak ať to nenutí našemu dítěti. Radši bych byla šťastná máma než rozpolcená partnerka, co pořád dělá ústupky. Mám pocit, že se o mně momentálně rozhoduje bez mého názoru.
Zatím to tedy vidím tak, že dítě bude mít po porodu moje příjmení. Pokud mi to bude jednou chtít Pavel usnadnit, tak třeba všechna jména sjednotíme. Anebo se situace vyvine jinak. Teď mi hlavně připadá, že jeho rodina mě nemůže ani vystát – ale tím, že bych se podřídila, bych v sobě zadusila pocit spravedlnosti. A to nechci.
