Článek
Poprvé jsem Marka potkala před šesti lety na menší firemní konferenci v Brně. Okouzlil mě, protože působil až neuvěřitelně sebejistě a galantně. Nenapadlo mě, že si s sebou nese zavazadlo v podobě dlouholeté vztahové historie.
„Chci s tebou žít,“ řekl mi jednou po večeři v restauraci, kde jsme se setkali kvůli nějaké pracovní záležitosti. Naivně jsem uvěřila, že stačí počkat pár týdnů a bude rozvedený. Netušila jsem, že tak tahal za nos i další ženy přede mnou.
Byla jsem okouzlená. Konečně jsem po mnoha nevydařených pokusech věřila, že jsem našla toho pravého. Nikdo mi neřekl, že Markova manželka Ivana vlastně není takovou „ex“, jak on rád naznačoval. Měl to celé dokonale vymyšlené. Dokud mě jednou sousedka, která věděla, že se vídáme, neupozornila, že Ivana pořád žije v jeho bytě.
Rozhodla jsem se proto situaci prověřit. Čím víc jsem se v tom vrtala, tím více jsem zjišťovala, že Marek rozvod neřešil. Na sociálních sítích se neukazoval, z vyprávění o manželce dokázal udělat naprostou mlhu. Vždycky si našel nějakou omáčku, kterou to obešel. Pořád tvrdil, že je s Ivanou čistě „z nutnosti“, že musí doplatit společnou hypotéku a hned potom se rozejdou. Když jsem mu uvěřila, připadala jsem si trochu hloupě, ale city zvítězily nad rozumem.
Po dvou letech vztahu s Markem jsem už začínala být unavená neustálým skrýváním. „Budeš jen moje,“ šeptal mi, když jsme byli sami. Jenže pak přišel den, kdy mi napsala přímo Ivana. Bez okolků. Naprosto klidným tónem mi oznámila, že dobře ví, co s Markem máme. A než abychom jí ho „kradli potají“, navrhla, abych se nastěhovala k nim domů. Dokonce i vysvětlila, jak by vypadalo rozdělení pokojů.
Znělo to jako šílený žert. Moje nejlepší kamarádka Lucie se nejdřív rozesmála, pak mě ale začala provokovat, ať do toho jdu: „Aspoň budeš mít přehled, co Markovi leze do postele,“ prohlásila ironicky. Jenže já jsem stála proti naprosto absurdní situaci, kdy manželka i milenka zvažují, že by sdílely jeden prostor. Copak takhle může fungovat rodina?
Všichni kolem mě mají jasno, že je to zvrhlé. Ale já netuším, zda se mi Marek někdy upřímně rozhodne dát přednost. Zatím tvrdí, že je vděčný, že může mít „to nejlepší z obou světů“. Trochu to připomíná dohodu, kde já budu spíš ta, co mu nosí radost, a Ivana bude domovní správce. Zní to absurdně, ale je v tom možná kus praktického prospěchu – a já se cítím ponížená.
Někdy mám pocit, že zašla do extrému hlavně Ivana, aby mě potrestala. Chce mě mít pod dozorem a možná doufá, že když uvidím, jak Marek funguje jako manžel v reálném provozu, začne mě to štvát a uteču sama. Nebo nás chce nějakým krouživým způsobem vycvičit, abychom se trápili v jejích rukou. Vážně už nevím. Jsem přitom pořád zamilovaná a nedokážu si představit, že bych teď odešla a nechala to tak.
„Dej mi čas,“ prosí mě Marek. Ale kolik času potřebuje chlap, který roky udržuje paralelní vztahy? Logika říká, že kdyby mě miloval vážně, tak by to vyřešil dávno. Jenomže emoce jsou silnější. Zatím zůstávám sama v nájmu, chodím do práce a scházím se s Markem, kdykoli to vyjde. Občas brečím, občas cítím vinu vůči Ivaně. A přitom mě hryže představa, že se brzy můžu stát součástí divné trojice.
Nevím, jestli do té domácnosti plné přetvářek chci. V hloubi duše mě to láká – vidět ho každý den. Ale zároveň cítím mrazení, že bych se vzdala veškeré svobody jen proto, abych se usídlila v domě, který patří jemu a jeho manželce. Zatím si nejsem jistá, jestli to nějakou zvrácenou shodou okolností nemůže fungovat. Možná je svět modernější, než si myslím. Nebo je tohle jen nebezpečné dobrodružství?
