Dvě mrtvé, jasný výsledek detektoru lži – a žádný trest. Brutální případ „chirurga“ z Ostravy

Jejich těla někdo zohavil s přesností chirurgického zákroku, jako by šlo o morbidní pitvu. V novinách se brzy objevil přiléhavý přezdívka pro neznámého pachatele: „Tajemný chirurg“. Příběh těchto vražd je plný děsu, napětí a nezodpovězených otázek. A hlavní podezřelý? Petr Schimmerle, vysoký svalnatý blonďák, kterého okolí znalo právě pod přezdívkou Chirurg. Nikdy však nebyl za tyto činy odsouzen – chyběly důkazy.

Jednadvacetiletá Dita Hrabánková z Prahy měla život před sebou. Byla pohledná tmavovláska, čerstvá maturantka pracující jako administrativní síla ve stavební firmě. Pilně se učila anglicky a italsky, protože měla odjet pracovat jako au-pair do Itálie. Doma žila jen s maminkou a těšila se na první velkou cestu do světa. Netušila, že její sny se zanedlouho brutálně rozplynou.

V osudný den, 27. května 1992, se Dita mamince svěřila, že jde večer na schůzku s jistým mladíkem. Mladíka poznala krátce předtím v tramvaji a okouzlil ji: vysoký, světlovlasý a sympatický. Dita vyrazila z domova vstříc novému dobrodružství – netušila, že do něj kráčí vstříc svému vrahovi.

Ten večer byla viděna, jak vystupuje z tramvaje v pražských Vršovicích u zastávky Koh-i-noor. Právě tam měla s neznámým „Markem“ domluvené rande. Co se dělo pak, nikdo přesně neví – veškeré stopy končí právě u této zastávky. Dita domů nedorazila a zděšená matka ji začala pohřešovat. Policie rozjela pátrání, které však zpočátku nepřineslo žádný výsledek. Dívka jako by zmizela beze stopy.

Až po dvou týdnech čekání přišel otřesný objev. 9. června 1992 nalezl náhodný návštěvník Průhonického parku (nedaleko Prahy) tělo mladé ženy – nebo spíše to, co z něj zbylo. Bylo to torzo Dity Hrabánkové, brutálně znetvořené k nepoznání. Když na místo dorazili kriminalisté a soudní lékaři, naskytl se jim pohled z nejhorších nočních můr.

„Hrudník byl otevřený jako při pitvě. Chyběly téměř všechny vnitřní orgány,“ konstatoval šokovaně profesor soudního lékařství Jiří Štefan, který prováděl pitvu. Zkušeným vyšetřovatelům se z tak děsivé scény dělalo nevolno – něco takového nepamatovali. Mladá žena byla doslova vykuchána, jako by se vrah vyžíval v anatomickém divadle smrti.

Policie okamžitě rozjela masivní vyšetřování. Bylo zřejmé, že takový čin nemohl spáchat amatér. Precizní řez vedený zkušenou rukou – přesně tak popsal patolog otevření hrudníku oběti. Detektivové proto vyslýchali a prověřovali stovky lidí z celé republiky, kteří mohli mít odborné znalosti anatomie: laboranty z pitevny, zdravotníky, veterináře, ba dokonce i řezníky. Přesto se dlouho nedařilo najít jakoukoliv stopu vedoucí ke konkrétnímu pachateli.

Hrůzný případ fascinoval média i veřejnost. Tisk spekuloval o nejrůznějších zvrácených teoriích. Mluvilo se o satanistickém rituálu, který měl oběť „obětovat“ temným silám, nebo dokonce o obchodu s lidskými orgány. Tato druhá teorie získala na síle, když vyšlo najevo, že zahraniční agentura zprostředkovávající Ditě práci v Itálii se vyptávala na její krevní skupinu, vyšetření HIV a další nezvyklé zdravotní.

Byla to jen náhoda, nebo někdo potřeboval perfektně zdravou oběť? Nic z toho se však nepodařilo potvrdit ani vyvrátit. Jisté bylo jen to, že v moderní české kriminalistické historii šlo o ojedinělý, výjimečně krutý zločin, který neměl obdoby.

Když se zprávy o pražské vraždě objevily v médiích, zkušení kriminalisté si vzpomněli na případ z Ostravy o necelý půlrok starší. Teprve nyní vše začalo zapadat do děsivé skládanky. V Ostravě-Porubě totiž zmizela 12. prosince 1991 mladá žena podobného věku. Čtyřiadvacetiletá Kamila Fajtová (nar. 1969) byla pohledná, životem zkoušená žena – rozvedená číšnice a maminka tříletého synka. Po rozvodu žila u své matky a snažila se postavit na vlastní nohy.

Oné prosincové noci se Kamila vracela domů s přítelem z návštěvy. Jeli spolu autobusem přes Porubu. Jenže pár se cestou pohádal – možná šlo o malichernost, možná o žárlivost. Uražený partner v afektu vystoupil o několik zastávek dřív a nechal Kamilu jet samotnou nočním spojem dál. Bylo to osudové rozhodnutí. Kamila vystoupila na své zastávce poblíž sídliště Duha a čekala ji několikaminutová cesta pěšky potemnělým okrajem sídliště k domovu. Těch pár minut ale nikdy nedošla.

Ještě té noci z 12. na 13. prosince 1991 se okolím porubských paneláků rozlehl zoufalý ženský křik. Několik místních obyvatel později vypovědělo, že slyšeli volání o pomoc, které se neslo tmou od blízkého lesíku. „Pomóóóc!“ neslo se prý nocí zhruba kolem jedenácté hodiny, ale nikdo tenkrát nezavolal policii. Za okny zimních bytů lidé možná ani nepoznali, odkud křik přichází, a báli se vyjít ven. A tak zoufalé volání utichlo do ticha a tmy – a s ním utichl i mladý život.

Kamila Fajtová byla zanedlouho nahlášena jako pohřešovaná. Její vyděšená matka se 14. prosince obrátila na policii, když dcera nedorazila domů. Rozjelo se pátrání, které mělo bohužel stejný tragický konec jako o půl roku později v Praze. Kamilino tělo objevil náhodou pejskař v malém lesíku jen pár kroků od domu, kde Kamila bydlela. Vrah ho pohodil nedaleko pěšinky, kudy chodila domů – jako by mu nevadilo, že hrůzný nález může kdokoliv objevit. A také se tak stalo.

Nález byl neméně otřesný než v případě Dity. Kamila byla zavražděna a zohavena stejným způsobem – tělo bylo rozpáráno a zbaveno některých vnitřních orgánů. Ostravští kriminalisté pod vedením plukovníka Miroslava Valeriána si při ohledání připadu všimli jedné odlišnosti: vrah si zřejmě odnesl děsivou trofej.

Kamilinu mrtvolu totiž kromě orgánů zohavil i jinak – chyběly jí obě ruce! Takový čin naznačoval, že pachatel mohl mít zvrácené sklony sbírat „suvenýry“ či fetiše ze svých obětí. „Pachatel si možná ukojil i nějaký fetiš – Kamile totiž chyběly ruce,“ připustil tehdy vyšetřovatel případu plukovník Valerián, když musel popsat otřesná fakta novinářům. Ostravská veřejnost byla zděšená: v poklidném sídlišti řádil bezcitný sadistický vrah, který dokázal něco tak příšerného provést mladé ženě.

Také ostravská policie zprvu tápala. Přirozeným prvním podezřelým byl Kamilin přítel, s nímž se osudné noci pohádala. Vyšetřovatelé ho důkladně prověřili – vždyť on byl poslední známá osoba, která Kamilu viděla živou. Mladík trval na tom, že s hrůzným činem nemá nic společného, a byl ochoten to dokázat.

Dobrovolně podstoupil test na detektoru lži, kterým prošel bez nejmenšího zaváhání. Jeho výpověď se potvrdila a policie ho očistila z podezření. Jenže tím se případ ocitl ve slepé uličce – skutečný vrah zůstal neznámý a volný.

Na první pohled dva téměř totožné zločiny – mladé ženy, zavražděné v rozmezí šesti měsíců, s těly zohavenými způsobem, jaký kriminalisté nepamatovali. Nabízela se děsivá otázka: neřádí mezi námi sériový vrah? Pražská mordparta i ostravští detektivové začali zvažovat, zda oba případy nespojuje jeden pachatel.

Pokud ano, znamenalo by to, že brutální vrah cestuje z města do města a vybírá si mladé ženy jako oběti pro své hrůzné „chirurgické“ experimenty. Této teorii ovšem chyběl konkrétní podezřelý – alespoň zatím.

Policie nakonec přece jen narazila na jméno, které začalo v souvislosti s ostravským případem výrazně rezonovat. Petr Schimmerle – tehdy zhruba sedmadvacetiletý muž z Ostravy, který měl pověst nebezpečného devianta. Už v minulosti byl několikrát trestaný za sexuálně motivované násilí. Byl vysoký, fyzicky zdatný, světlovlasý – tedy přesně zapadal do popisu onoho „sympatického mladíka“, se kterým Dita odešla na schůzku.

A co víc, často cestoval – jezdil za známými mimo jiné i do Prahy a také do Německa. Mohl se tedy bez potíží pohybovat jak v Ostravě, tak v Praze, aniž by to bylo podezřelé. Přátelé mu dali přezdívku „Chirurg“, údajně pro jeho zájem o anatomii a morbidní vtípky. Říkalo se dokonce, že od mládí nosil po kapsách skalpel – ať už to byla pravda, nebo pouhá legenda, přezdívka Chirurg se k němu děsivě hodila.

Na Schimmerleho se zaměřila ostravská kriminálka, když zúžila okruh podezřelých. Mladý muž byl pozván k výslechu. Petr Schimmerle – na první pohled pohledný blonďák sportovní postavy – působil sebevědomě a suverénně. Jako by ho ani vážné obvinění nemohlo rozházet. Na detektivy zkoušel zahrát divadlo napraveného hříšníka.

„Moje přítelkyně Lenka je se mnou těhotná, budeme se brát. Změnil jsem se – už nefetuju a prakticky ani nepiju,“ prohlašoval při výslechu hrdě Schimmerle, v očividné snaze vykreslit se v lepším světle. Kriminalisté však takovým řečem nevěřili – zajímalo je především, kde byl Petr v kritických dnech, kdy zmizela Kamila a později Dita.

Na přímou otázku ohledně večera 12. prosince 1991 (kdy došlo k vraždě Kamily) Schimmerle bez mrknutí oka předložil alibi: tvrdil, že v tu dobu vůbec nebyl v Česku.

Ovšem policie vzápětí zjistila, že lže. Schimmerle sice v Norimberku byl – ale o měsíc dříve a jen na dva dny. Jeho pečlivě odrecitovaná historka se zhroutila. Přítelkyně Lenka při výslechu navíc uvedla, že v inkriminovaném prosincovém týdnu 1991 trávila s Petrem každý den odpoledne a večer – každý den ho viděla naposledy kolem 22:30, kdy ji doprovodil domů ze „zaměstnání“.

Co dělal pak, to už Lenka netušila. Jenže Lenčin byt byl vzdálen jen asi kilometr od místa, kde bydlela Kamila Fajtová. Ve 23 hodin už tedy Schimmerle mohl klidně být poblíž sídliště Duha, na místě, kudy Kamila procházela domů. Schimmerle se do svého lhaní začínal zaplétat – a vyšetřovatelé cítili, že právě on by mohl být jejich muž.

Policie se rozhodla zatlačit na pilu a nabídla Petru Schimmerlemu, aby podstoupil vyšetření na polygrafu – tedy detektor lži. K jejich překvapení souhlasil, ovšem měl zvláštní požadavek: trval na tom, aby ho na test převezli služebním autem až do Prahy, kde tehdy sídlilo jediné policejní polygrafické pracoviště. Možná věřil, že dokáže přístroj obelstít a nadobro ze sebe setřást podezření.

V Praze ho čekala série záludných otázek. Zkušení odborníci sestavili 18 okruhů otázek, které se točily kolem detailů zločinu – kde byl v osudnou noc, jak byl útok veden, co se stalo s tělem oběti, co pachatel odnesl z místa činu a podobně. Schimmerle seděl připoutaný k přístroji, senzory snímaly jeho tělesné reakce. Zpočátku působil klidně a sebejistě. Na dotazy odpovídal pevným hlasem a snažil se ovládat.

Při dalších dotazech na to, co vrah dělal s tělem po smrti oběti, v jaké poloze nechal mrtvolu ležet, jak poškodil její oděv či co odcizil z kabelky oběti, reagoval Schimmerle stále neklidněji. Každá klíčová otázka odhalila falešnou odpověď. Přístroj nemilosrdně ukazoval, že Petr Schimmerle zná detaily zločinu, které by nezasvěcený člověk znát nemohl.

Vyšetřovatelé měli jasno: před nimi nejspíš sedí skutečný pachatel vraždy Kamily Fajtové. Polygraf ho usvědčil ze lži a odhalil, že Schimmerle má o průběhu vraždy a zohavení těla takové znalosti, jaké by mohl mít jen vrah. Zkušený detektiv možná v tu chvíli pocítil radost – po měsících tápání konečně důležitý průlom. Jenže jásat bylo předčasné.

„Detektor lži“ není u soudu uznávaný důkaz. Výsledek testu, jakkoli průkazný, byl pro kriminalisty jen operativní informací, vodítkem pro další práci. K pravomocnému obvinění Schimmerleho z vraždy by sám o sobě nestačil. Policisté teď Schimmerleho bedlivě sledovali a snažili se najít něco hmatatelného – svědky, stopy DNA, vražedný nástroj – cokoli, co by ho s jistotou usvědčilo. Jenže přímé důkazy stále chyběly.

Navzdory veškeré snaze se nepodařilo proti Petru Schimmerlemu shromáždit dost přímých důkazů pro obvinění. Nepřímé indicie – jeho násilnická minulost, lhaní o alibi, výsledky polygrafu, odpovídající profil – to vše sice ukazovalo na něj, ale nestačilo to k postavení před soud.

Schimmerle všechny viny zarputile popíral a kromě testu na detektoru lži neudělal chybu, kterou by mohl být usvědčen. Policie ho proto musela nechat jít. V Praze mezitím případ Dity Hrabánkové zůstal rovněž nevysvětlený. Pro pražské kriminalisty tehdy dokonce Schimmerle vůbec nefiguroval jako podezřelý – oficiálně ho s případem Dity žádná stopa nespojovala.

Je možné, že tehdejší vyšetřovatelé v Praze ani netušili o ostravském „Chirurgovi“, nebo mu nevěnovali pozornost. Dodnes se spekuluje, zda i Ditu má na svědomí tentýž pachatel. Mnohé okolnosti tomu napovídají, ale stejně tak chybí přímý důkaz.

Ať už to bylo jakkoli, Petr Schimmerle nikdy za vraždy Dity a Kamily před soud nepředstoupil. Osud to nakonec zařídil jinak. Schimmerle dál žil bouřlivým životem na hraně zákona – a dostal se do problémů v zahraničí. V polovině 90. let odjel do Německa, kde se zapletl do trestné činnosti (údajně šlo o obchod s drogami či jinou kriminální činnost nesouvisející s vraždami).

Nakonec skončil v roce 1998 ve vazební věznici v Německu, kde čekal na proces pro své prohřešky. Spravedlnost ho přece jen dostihla, ale jinak, než si všichni představovali – Schimmerle byl nalezen ve své cele mrtev.

Spáchal sebevraždu, dřív než mohl být potrestán za jakýkoli ze svých činů. Bylo mu pouhých 34 let. S jeho smrtí jako by se definitivně uzavřela i celá děsivá kapitola Tajemného chirurga. Pokud skutečně on byl oním brutálním vrahem, vzal si svoje děsivé tajemství do hrobu.

Zdroje:

https://cnn.iprima.cz/tajemny-chirurg-vykuchal-mlade-divky-z-prahy-a-ostravy-nikdy-nebyl-odsouzen-431619

https://databazeznamychmist.cz/ceska%20republika/neobjasneny-desivy-pripad-dita-a-kamila-misto-cinu-telo-dity-nohy/

https://alef-investigation.cz/2025/01/30/petr-schimmerle/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/po-stopach-podobne-zavrazdenych-divek-290059

https://www.youtube.com/watch?v=xwsDScM7WeQ