Článek
Bydlím s manželem a dvěma dětmi v menším městě na Vysočině. Ještě před půl rokem to u nás doma vypadalo jako na bitevním poli. Každý večer jsme seděli u kuchyňského stolu zavaleného účty a dohadovali se, čí je to vina, že máme hluboko do kapsy. Padala čím dál ostřejší slova.
Jednoho lednového večera to vyvrcholilo. Přišlo vyúčtování za plyn s nedoplatkem přes 10 000 korun a nám definitivně ruply nervy. „Tohle nás jednou zničí!“ křičel manžel, až to slyšeli i sousedi. „Jestli to takhle půjde dál, můžeme se rovnou rozvést,“ vyklouzlo mi v zoufalství. Potom jsem se rozplakala a utekla do ložnice. Byt najednou ztichl, děti vedle ani nedutaly.
Druhý den ráno panovalo tíživé ticho. U snídaně jsme na sebe téměř nepromluvili. Styděla jsem se za své řeči o rozvodu a z toho, kam až jsme to nechali zajít. Když jsem pak uklízela rozházené účty, něco se ve mně zlomilo. Takhle to dál nejde, říkala jsem si v duchu. Konec obviňování vlády, inflace nebo jednoho druhého. Musíme začít u sebe.
Ten den jsem se pustila do čísel. Probrala jsem všechny naše výdaje a sepsala je na papír. Když jsem tu sumu ukázala manželovi, jen nevěřícně koukal. Za jídlo, energie, benzín i drobnosti jsme měsíčně vyhodili tolik peněz, až mě zamrazilo. Jen na vyhozeném jídle jsme tratili kolem 1 500 korun za měsíc! Došlo mi, že jsme dlouho strkali hlavu do písku. Na vině nebyly ceny ani politici – plýtvali jsme hlavně my sami.
Šetření na energiích přišlo jako první na řadu. Večerní koupání ve vaně jsme vyměnili za sprchu, všude zhasínáme a topení jsme stáhli ze 24 °C na 20 °C. Manžel sice zpočátku bručel „to abych doma mrznul“, ale brzy si na podzim zvykl na svetr a teplé ponožky. Účty za vodu, elektřinu i plyn nám pak klesly o tisíce korun ročně.
Pak přišlo na řadu jídlo. Lednice bývala plná, ale stejně jsme fňukali, že „není nic dobrého na zub“. Líně jsme si objednávali pizzu nebo burgery, zatímco se hromada potravin zkazila a letěla do koše. Když jsem spočítala, že tak vyhodíme kolem 1 500 Kč měsíčně, málem to se mnou seklo. Začali jsme proto plánovat jídelníček a nakupovat jen s rozmyslem. Zprvu manžel hudroval, že nemůže jen tak přihodit do košíku dobroty, ale brzy ho to přešlo, když viděl úsporu. Omezili jsme i rozvoz jídla – teď si ho dáme jen výjimečně jako odměnu. A výsledek? Na jídle teď šetříme asi 12 000 Kč ročně, protože nekupujeme nesmysly a všechno opravdu sníme.
Omezili jsme i jízdy autem. Dřív jsme jeli autem i těch pár set metrů do večerky. Zbytečně jsme tak projížděli benzín a vůbec se nehýbali. Auto jsme sice neprodali, ale necháváme ho teď mnohem častěji doma a co jde, obstaráme pěšky nebo na kole. Zpočátku manžel bručel, že pěšky ztrácí čas, ale když viděl úsporu asi 15 000 Kč ročně na benzínu a servisu, rychle změnil názor.
Na konci roku jsme se dočkali odměny. Hádky ustaly – už nebylo proč se nervovat. Sečetli jsme úspory a nevěřili vlastním očím: zůstalo nám přes 60 000 Kč, které bychom jinak utratili. Najednou jsme měli rezervu na horší časy i na radosti pro děti. A co víc – naučili jsme se o penězích mluvit v klidu a držet při sobě.
