Článek
Hodinová sazba 1 000 Kč často působí jako symbol blahobytu. Jenže realita tak skvělá není. Když Zuzana vyfakturuje za hodinu tolik, nikdo nevidí, kolik práce se odehrává předtím i potom. A už vůbec netuší, co všechno musí zaplatit. Pokud má někdo dojem, že se v takové částce topí v penězích, bude nejspíš dost překvapený.
První velké sousto spolkne stát. Daně, pojištění, poplatky a další „drobné“. Čím větší fakturu vystaví, tím víc odevzdá. Druhá rána přichází v podobě neplacených úkonů. Každá fakturovaná hodina s sebou nese dvě či tři další, které honorář nepokryje. A to nemluvíme o tom, že Zuzana si z téhle tisícovky musí platit kancelář, software, cestování, účetní, marketing a ještě rezervu na budoucí nejisté měsíce.
Pokud lidé začnou srovnávat její hodinovou sazbu s běžnou mzdou, pletou si jablka s hruškami. Zaměstnanec má dovolenou, přestávky, nemocenskou. Neřeší, jestli bude mít další měsíc zakázky. Zuzana naproti tomu nikdy nemá nic jisté. Bez zakázek nezaplatí nic, zatímco účet za služby a nájem běží pořád.
Navíc spousta času nejde vyúčtovat vůbec, protože dělá administrativu a připravuje věci, za které klienti neplatí. A tak se někdy reálná sazba může propadnout na úroveň, o které si někdo s klasickým zaměstnáním řekne, že je spíš podprůměrná.
Pokud si přesto myslíte, že tisícovka je přemrštěná, zkuste si pořídit vybavení, hlídat termíny, dělat si všechno sama a každý měsíc pokrýt účty. Uvidíte, že na zbohatnutí to nevypadá. Spíš je to adekvátní cena za odbornost a schopnost nést riziko, o kterém zaměstnanec nemá tušení.
Zuzana sama přiznává, že bez téhle částky by mohla rovnou zavřít krám. „Zákazníci sice reptají, že tisíc je moc, ale kdybych musela jít níž, neubránila bych se dluhům. Všechno, co vydělám, skoro hned posílám dál.“ Tahle cifra tedy není luxus, ale spíš nutná obrana, aby mohla dál fungovat.
