Článek
Jmenuji se Lucie. Odjakživa jsem snila o malém domečku obklopeném zelení a vlídnými sousedy, se kterými bychom si navzájem nosili koláče a sdíleli radosti i starosti venkovského života. Vždycky jsem si město spojovala s přetvářkou a ruchem, a tak jsem o to víc prahla po klidu a čerstvém vzduchu někde na periferii. Jenže když jsme si s manželem Markem konečně splnili náš velký sen, ukázalo se, že i idyla může mít drobné trhliny. Ty v našem případě ztělesnila sousedka – paní Baďurová.
První střet s realitou přišel hned v den nastěhování. Všude byly krabice, já se snažila v rychlosti vybalit aspoň hrnečky, abych mohla uvařit kávu vyčerpanému Markovi, a do toho se ozval zvonek. „Dobrý den, tak vy jste ti noví?“ vystřelila do dveří drobná paní s všetečným pohledem. Ani se nepředstavila a hned se začala rozhlížet po chodbě. „Tady bývalo staré linoleum, to jste nejspíš vyhodili, že? A co ten starý sporák? Předchozí majitelka ho sem dala kvůli manželovi.“ Měla jsem co dělat, abych nepůsobila nezdvořile, protože mi bylo jasné, že se tak lehce nezastaví.
Naše vysněné hnízdečko
Zhruba před půl rokem jsme s Markem objevili domek, který jsme si okamžitě zamilovali. Ležel v malé vesničce, kde žilo jen pár stálých obyvatel, a splňoval vše, co jsme chtěli: velkou zahradu, stromy kolem a dost místa na malé záhony. Zkrátka ideál pro vychovávání našeho tříletého Jeníka a plánování druhého dítěte. Pustili jsme se do stěhování s obrovským nadšením.
Nezvaná návštěva
Jakmile jsme se zabydleli, chodila paní Baďurová skoro každý den. Zvonila nezávisle na denní době, kolikrát i v době Jeníkova poledního spánku. Časem se přestala obtěžovat i s tím zvoněním – zkrátka vešla brankou a objevila se na terase, kde mě zaskočila v pyžamu nebo s rukama od mouky. Zprvu jsem si říkala, že je to možná jen vstřícnost a přátelská povaha. Jenže ona si vždycky sedla ke stolu, rozhlížela se, hodnotila, co jsme v domě změnili, co jsme udělali „špatně“ a co bychom měli dělat jinak. Tvrdila, že už tu žije několik desetiletí, takže tomu rozumí nejlépe. „Mladá paní, věřte mi, takováhle kuchyňská linka není na vesnici nic praktického, pořádně se to nedá umýt,“ pronášela, zatímco si prohlížela každý detail.
Zpočátku mi bylo trapné ji vyhazovat, připadalo mi neuctivé poprosit ji, ať nás nechá o samotě. Marek se to snažil řešit tak, že vždy něco diplomaticky utrousil, jenže paní Baďurová jakoby měla hroší kůži. Někdy s sebou dokonce přinesla bábovku a vyžadovala, ať jí oplátkou uvaříme kafíčko. Z tak nevinného gesta se postupně stal nepříjemný rituál, při němž hodnotila, co z našeho domu „vyzařuje“.
Chvíle napětí
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem byla v sedmém měsíci těhotenství. Byla jsem unavená a potřebovala klid. Jednou odpoledne Marek uspal Jeníka a já se natáhla na gauč, abych si na chvilku zdřímla. Jenže z předsíně se ozval povědomý hlas: „Haló, haló! Je někdo doma?“ Paní Baďurová si jednoduše otevřela naše odemčené dveře. Vyskočila jsem vyděšeně z pohovky a srdce mi bušilo. „Promiňte, paní Baďurová, ale potřebujeme teď opravdu soukromí,“ vyhrkla jsem, než stihla cokoliv říct. Marek přiběhl a rázně řekl, že takhle to dál nejde. Že naše dveře nejsou průchoďák a že musí respektovat, kdy a jak dlouho se zdrží.
Upřímně jsem se bála, jak zareaguje. Ale stalo se něco nečekaného – paní Baďurová zkřivila obličej, něco si zamumlala a odešla, tentokrát bez bouchnutí dveřmi. Byla jsem z toho vyvedená z míry, zároveň mi spadl kámen ze srdce.
Nový život na vsi
Druhý den už nepřišla. Ani ten další. Celý týden byl klid. Postupně se ke mně doneslo, že si paní Baďurová stěžuje u každého, kdo ji poslouchá. Jenže jak jsem brzy zjistila, polovina vesnice ji takhle dobře znala a nikdo si z jejích lamentací nedělal těžkou hlavu. Naopak jsem zaslechla pár lidí, jak si se smíchem říká: „Tak aspoň vědí, co je zač.“
Navzdory počátečním obavám nás tahle epizoda rychle sblížila s ostatními. Ti, kdo si někdy vyslechli její výtky, pocítili s námi solidaritu. Někdo nám přinesl koláče, jiný nabídl pomoc na zahradě. A já si uvědomila, že jeden vlezlý člověk ještě nemusí pokazit celý venkovský sen. I tady žijí lidé různého ražení, stejně jako ve městě.
Teď už jsme v našem domečku víc než půl roku. Druhé miminko se narodilo a přestože se paní Baďurová příležitostně objeví, drží se aspoň víc zpátky. Možná jí došlo, že existenčně nezávisíme na jejích radách. A jestli jsem se za tu dobu něco naučila, pak to, že člověk musí jasně stanovit hranice, jinak si „dobře míněné rady“ sežerou veškeré jeho soukromí.
Zajímalo by mě, jestli máte taky zkušenost s „dobrosrdečným“ sousedem, který nezná míru. A pokud ano, dokázali jste najít způsob, jak si uchovat soukromí a zároveň nebýt za necitlivé sousedy? Tohle věčné balancování mě naučilo jednu věc: pokud chceme žít v klidu, musíme si aspoň občas umět rázně říct o prostor.
