Článek
Když jsem se minulé úterý vrátila z krátkého odpočinku v Karlových Varech, zazvonil mi telefon. Volala kamarádka Jana a už podle roztřeseného hlasu jsem tušila, že nejde o nic dobrého. Sešly jsme se v jedné malé kavárně na Vinohradech, kam chodíváme, když je potřeba vážně mluvit. Přisedla si a v ten moment se rozbrečela.
„Asi se rozvádím,“ vyhrkla přerývaným hlasem. Ztuhla jsem. Byli přece s Markem svoji sotva pět měsíců. Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Podívej se na mě,“ pronesla Jana a třela si unaveně oči. „Jsem úplně na dně. Poslední týdny vůbec nespím. Marek krátce po svatbě přišel o práci a od té doby je všechno vzhůru nohama.“
Povyprávěla mi, že Marek se ani nesnaží sehnat nové místo, jen sedí celé dny doma, zatímco ona pracuje na plný úvazek a táhne veškeré účty sama. Místo aby byl vděčný, jak se stará o placení nájmu a vše ostatní, vyčítá jí prý, že není dostatečnou manželkou.
„Vrátím se večer domů a najdu kuchyň jako po výbuchu. Neudělal vůbec nic, ani nádobí, prostě nic,“ vzlykala Jana. „A ještě mi řekne, že mu nevařím tak, jak si představuje, nebo že nestíhám uklidit. Přitom platím za nás oba úplně všechno!“
Začínala jsem cítit vztek i za ni. Co je to za chování? Mladý chlap, který přišel o práci, jasně, stane se. Ale totální nečinnost a urážky?
„A to není nejhorší,“ dodala Jana tiše. „Těžko se mi to říká, ale on je na mě někdy fakt zlý… slovně mě shazuje, tvrdí, že jsem k ničemu, že bych se měla víc snažit. Každé ráno před prací brečím v koupelně.“
Zůstala jsem beze slov. To už není jenom špatná nálada, tohle je krutost.
„A zkoušela jsi s ním o tom mluvit?“ zeptala jsem se, i když tuším odpověď.
Jana se cynicky uchechtla: „Ale jo, řekla jsem mu, že se cítím osamělá, že mě stresuje dělat všechno sama. On mi na to suše řekl: ‚To je tvůj problém.‘ Jakoby si myslel, že já jsem ta špatná!“
Měla slzy v očích a prohlásila: „Není to ten člověk, kterého jsem si vzala. Před svatbou se choval normálně, dojemný, hodný. Kdybych tušila, že se takhle změní, nikdy bych do toho nešla.“
Chvíli jsem mlčela a pak se zeptala: „A co teď plánuješ?“
Zhluboka vydechla: „Slibovali jsme si, že zůstaneme spolu v dobrém i zlém. Ale tohle není jenom ‚zlý čas‘, tohle je… no, on je někdo úplně jiný. Vůbec ho nepoznávám. Je nepříjemný, uráží mě… Už k němu necítím lásku, spíš odpor.“
„Máš ho ještě ráda?“ zkusila jsem.
Zavrtěla hlavou: „Ne. Ne takhle.“
„Tak víš, co musíš udělat,“ řekla jsem jí.
Přikývla a z očí jí tekly další slzy. „Jenom se bojím, jestli to není moc brzo – jsme manželé pět měsíců. Nepůsobí to bláznivě, hned končit?“
Vzala jsem ji za ruce: „Nezáleží na době. Když tě někdo ponižuje a ničí, nemá to s láskou co dělat. Kdyby byl jen nezaměstnaný a frustrovaný, dalo by se to pochopit, ale je hrubý, ubližuje ti. To není ‚chvilková krize‘. Je to manipulace a citové týrání.“
Jana chviličku usedavě plakala, ale pak jsem zpozorovala, že se jí do očí vlévá trocha odhodlání. „Máš pravdu,“ vydechla. „Musím odejít.“
Další dvě hodiny jsme seděly u cappuccina a spřádaly plán. Kde bude bydlet, jak na to půjde právně. Když si uvědomím, že před pár měsíci jsem jí byla za svědka na radnici, a teď jí pomáhám z manželství vycouvat, je mi to líto. Ale zároveň jsem věděla, že je to správné řešení.
„Připadám si jako troska, že jsem selhala. Že jsem mu nedala dost prostoru, aby se vzpamatoval,“ řekla najednou.
„Ne, to on zklamal tebe,“ oponovala jsem. „Manželství je o vzájemné podpoře, ale pokud to jeden odmítá, nemůžeš ho nutit.“
Dívala se na mě se slabým úsměvem: „Děkuju. Bez tebe bych si připadala úplně ztracená.“
Když jsme se rozloučily, viděla jsem, jak odchází s hlavou trochu vztyčenou. Na tváři smutek, ale i ujištění, že koná správně.
V následujících týdnech jsem s ní byla v kontaktu. Zažila těžké dny – chvíle smutku a vzteku. On se ji snažil získat zpět, sliboval hory doly, ale Jana už nebyla ochotná naslouchat prázdným frázím. Povedlo se jí najít si přechodné ubytování, začala řešit rozvod s advokátem. Pořád to bolí, ale už nekřičí do polštáře, nevzlyká každý večer.
Její slova: „Cítím se líp. Ten stres mizí. Škoda, že jsem nekonala dřív. Už před svatbou jsem viděla menší náznaky, jenže jsem je ignorovala.“ Tak to bývá – varovné signály mnohdy přehlížíme, dokud není pozdě.
Láska sama nestačí, pokud je jednostranná nebo se změnila v manipulaci. To není selhání, ale prosté zjištění, že takhle to nemá vypadat. Přátelé, pokud někdo z vás cítí, že je denně shazován, že se doma bojí promluvit, nebo že ho partner viní za všechno zlo, poslechněte varovné signály. Zasloužíte si vztah, ve kterém najdete podporu, ne válku.
Co byste dělali vy na místě Jany? Dali byste další šanci, nebo vyrazili ze dveří za svobodou a klidem? Rozhodování není snadné, ale občas je nutné pro záchranu vlastní důstojnosti i duševního zdraví.
