Článek
„Kláro, vypadáš jako modelka,“ říká mi často mamka. Jenže tahle kombinace už mi nadělala víc škody než užitku.
Byla jsem zvyklá, že na střední kluci zírali, ale nikdy se moc neodvažovali mě oslovit. „Ty určitě o takovýho obyčejnýho frajera nestojíš,“ slyšela jsem od kamarádů. Brala jsem to jako pubertální hloupost, jenže pak přišla vysoká, potom kariéra, a já pochopila, že se to bohužel táhne dál. Muži, kteří se mi opravdu líbili, se buď vůbec neodvážili navázat kontakt, nebo si jen rychle zaškatulkovali: „Ta bude náročná, radši couvnu.“
Najednou jsem se ocitla v situaci, kdy ve třiceti letech mám vlastní firmu na marketingové konzultace, hezké auto, peníze na cestování, ale večer sedím v bytě v centru Olomouce úplně sama. „Nechápu, proč ses nevdala,“ kroutí občas hlavou táta, jenže realita je složitější. Když už někoho potkám, tak se po pár schůzkách projeví jeho komplexy. Začne mít narážky na to, že se musím příliš draze oblékat, že pořád něco řeším, a připadám mu „příliš nezávislá“. A když tu nezávislost zmírním, zase si stěžuje, že nevypadám dost vděčně.
Setkala jsem se i s tím, že mi jeden muž řekl: „Nediv se, že jsi sama, chlapi přece nechtějí holku, vedle které budou vypadat méně úspěšní.“ Takže já mám kvůli jejich egu shazovat vlastní sny? To asi těžko. Nechci se spokojit s někým, kdo by mě nejradši viděl sedět doma a tvářit se, jak potřebuji jeho peněženku. Zvlášť poté, co jsem si sama vybudovala stabilní zázemí.
Většina kamarádek ze základky už má rodiny. Já jsem zatím prošla několika krátkými vztahy, z nichž většina skončila ve chvíli, kdy můj protějšek nedokázal snést, že nestojím o roli „hodné holky v pozadí“. „Kláro, jsi moc sebevědomá,“ slýchám. Je mi z toho smutno, protože se nejedná o nějakou přehnanou hrdost, spíš o přirozenou touhu nerozpustit se v partnerovi jako cukr v čaji.
Všude kolem slyším, že se biologické hodiny ozývají. „Uteče ti vlak,“ varují kolegyně. I rodiče trochu plaší, že chtějí vnouče. Jenže já se nechci vrhnout do manželství s chlapem, který mou úspěšnost vnímá jako bariéru. Znám pár spokojených manželství, kde žena vydělává mnohem víc a muž to bere s klidem, dokonce je na ni hrdý. Proč je to taková vzácnost? Proč tolik mužů okamžitě vytahuje obavy, že je budu převyšovat?
Zatím se s tím peru. Věřím, že jednou potkám někoho, komu nebude vadit, jak vypadám ani co jsem dokázala. Jenže cesta k tomu je plná momentů, kdy se cítím odsouvaná stranou jen proto, že netrpím nízkým sebevědomím a nepotřebuji chlapa pro finanční jistotu. Chci ho pro lásku, pro radost a podporu. Jsem přesvědčená, že dokud mužská ješitnost nedovolí ženě zazářit v plné síle, budeme tady mít pořád spoustu krásných, schopných a smutně single holek, které si večer otevřou láhev vína a položí si otázku: „Je chyba vážně ve mně?“
Podle mě chyba není v nás. Je v nastavení, které velí pánům tvorstva, že musí být vždycky v něčem víc. A když se do cesty postaví žena, která tuhle představu nesplňuje, tak radši utečou. Mám ale naději, že se to postupně změní. A možná, že jednou ten strach mužů z úspěšných a hezkých žen zmizí úplně.
