Článek
Když jsem vyrůstala v církevním rodině na Vysočině, vtloukali mi do hlavy, že sex je posvátný akt, který patří výhradně do manželství. „Evo, nesmíš to uspěchat, sex je důkazem vzájemné úcty,“ slýchala jsem od rodičů a kazatelů snad od svých patnácti. Ten tlak na čistotu byl tak silný, že jakmile jsem se v osmnácti letech prvně vyspala se svým tehdejším přítelem Michalem, začala mě drtit strašná vina.
Od té chvíle jsem pokaždé, když došlo k milování, cítila dusivou směs rozkoše a studu. Snažila jsem se to ospravedlnit tím, že si Michala vezmu, takže vlastně nezhřeším víc, než je nutné. Jenže náš vztah se rychle dostal do slepé uličky. Michal mě sice „považoval za výjimečnou,“ jak opakoval, ale nikam nespěchal. Manželství? Možná jednou.
Ve dvaceti čtyřech jsem nakonec svatbu s Michalem přece jen uzavřela. Myslela jsem, že tím skončí všechny obavy, jelikož manželský sex byl přece „v pořádku“. Jenže se nestalo. Napětí dál zůstávalo v mém těle, protože jsem k němu nedokázala cítit skutečnou intimitu. Pořád jsem měla v hlavě, že sex je jen pronikání penisu do vaginy, nic víc. Bez nadšení, bez chuti experimentovat.
Když mi bylo pětadvacet, poprvé se ke mně dostaly články, které mluvily o tom, že je v pořádku sex odmítnout, i když jde o manželství. Došlo mi, že jsem vlastně nikdy neřekla „ano“ naprosto svobodně, protože jsem byla vždy sešněrovaná tím, co se po mně chtělo. Ani Michal se neptal, zda něco chci. Prostě předpokládal, že je to jasné, jsme manželé.
Náš vztah nakonec nevydržel. S odstupem času cítím lítost, ale i úlevu. Rozvod pro mě znamenal ohromné sebepoznání, během něhož jsem si dovolila zkoumat vlastní touhy a hranice. Zjistila jsem, že sex nemusí být jen mechanický průnik. Může to být cokoliv, co nám přináší vzájemnou slast a je vždycky dobrovolné. Přestala jsem se vidět jako hříšnici a začala se vnímat jako svobodnou bytost.
Potom jsem potkala Patrika. Nejdřív jsme spolu jen nezávazně chodili na pivo a sdíleli zájmy: on miloval hudbu, já zase malování. Postupně mezi námi vzniklo silné pouto, ale nijak jsme to nehrotili. „Chci s tebou trávit noci, ale nechci do ničeho tlačit,“ řekl mi jednu pozdní letní noc, když jsme se procházeli Hradcem Králové.
Najednou jsem se ocitla v situaci, které bych dřív říkala „nezávazný sex“ a považovala ji za něco odsouzeníhodného. Jenže v kombinaci s jeho respektem a mojí novou pohodou jsem poprvé zažila intimitu bez svazujícího tlaku. Žádné pocity viny, žádné „musíš přeci plnit manželskou povinnost.“ Prostě jen blízkost, kdy spolu objevujeme, co nám oběma dělá dobře.
Samozřejmě, slyšela jsem už od známých i zbytku rodiny, že „takový vztah přece nemůže mít budoucnost.“ Jsem ale překvapená, jak mocná dokáže být svoboda, když si dovolím naplno prozkoumat vlastní tělo i emoce. Intimita, kterou prožívám s Patrikem, je uvolněná, radostná a paradoxně mnohem hlubší, než když jsem byla vdaná. Už jen to, že se nestydím projevit, co si přeju, a on mě bere vážně, mě osvobozuje.
Pro mě je důležité, že se cítím v bezpečí. Dokážu si s Patrikem povídat o hranicích, dokážeme říct „ne“ i v půlce akce, když se to jednomu z nás nezdá. Nebereme to jako osobní urážku, ale jako součást hry. Celý proces je o vzájemném souhlasu a upřímnosti. A já jsem zjistila, že mě to neopakovatelně dobíjí energií.
Možná, že slovo „nezávazný“ v některých lidech vyvolává představu chladného a prázdného sexu. Z vlastní zkušenosti ale vím, že když necháme stranou rigidní definice a morální dogmata, můžeme najít mnohem laskavější a opravdovější intimitu. Konečně se cítím sama sebou, konečně mě sex baví. A co bude dál? Nevím, ale poprvé se toho nebojím.
