Článek
Stála jsem v kuchyni s telefonem v ruce a nedokázala jsem pochopit, co právě slyším. „Váš syn ubližuje spolužákovi, Jano. Je to vážné. Musíme se sejít.“ Hlas jeho třídní učitelky zněl odměřeně, chladně, ale já sotva vnímala její slova. Filip? Můj milovaný, empatický, čtrnáctiletý syn šikanuje? Nešlo mi to do hlavy. Pořád dokola jsem si říkala, že je to nějaký omyl. Jenže nebyl.
Nevěřila jsem tomu co slyším
Druhý den jsem ve škole seděla naproti třídní učitelce, která mi detailně popisovala situaci. Nechtěla jsem jí věřit, ale čím víc mluvila, tím jasnější bylo, že má pravdu. „Filip a dva další kluci se poslední dva měsíce zaměřili na Tomáše. Ponižují ho, strkají do něj na chodbě, smějí se mu. Tomáš se bojí chodit do školy.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě jako alarm. Jako učitelka jsem přece vždy tvrdila, že se podobné situace nesmí přehlížet. Najednou jsem ale byla na druhé straně barikády – na straně matky agresora. Byla jsem zahanbená a měla jsem pocit, že mě všichni ostatní rodiče soudí.
Když jsem ten večer doma Filipa konfrontovala, čekala jsem odpor, popírání nebo vztek. Místo toho se mi ale vyhýbal očima a mlčel. Ani jednou se mi nepodíval do očí. Zoufale jsem se snažila zjistit, proč to udělal. „Co tě k tomu vedlo? To jsem tě tak špatně vychovala? Copak nevíš, jak moc jsi mu ublížil?“ Znovu mlčení. V tu chvíli jsem viděla v jeho pohledu něco, co mě vyděsilo – vzdor a uzavřenost, jakou jsem u něj nikdy předtím nezažila.
Manželova reakce
Nejvíc mě však zabolela reakce mého manžela Petra. Snažila jsem se s ním situaci rozebrat, jenže místo podpory mě odbyl krátkou větou: „Prosím tě, přeháníš. Kluci prostě dělají blbosti. Za pár měsíců to přejde.“ Byla jsem v šoku. Jak mohl situaci, která mě tolik ničila, tak snadno bagatelizovat? Připadala jsem si strašně osamělá. Kamarádky, se kterými jsem se svěřila, mě jen víc zranily slovy typu: „Možná bys měla být doma víc, třeba ti něco uniklo.“
Když jsem se později setkala s Tomášovou maminkou, moje bolest se ještě prohloubila. Ve chvíli, kdy mi do očí popisovala synovu úzkost, jak pláče každý večer, protože se bojí jít do školy, mi pukalo srdce. Jako matka i jako učitelka jsem vždy chtěla děti chránit, a teď jsem stála před ženou, jejíž dítě trpí kvůli mému synovi. V jejím pohledu nebyl vztek, jen obrovský smutek a zklamání. „Myslela jsem si, že když jste sama učitelka, budete chápat, jaké to je,“ řekla tiše. Slova, která mě budou pronásledovat ještě dlouho.
Proč?
Každý večer jsem ležela v posteli a přemýšlela o své rodině. Cítila jsem, že jsem úplně ztratila kontrolu. Hledala jsem ve vzpomínkách okamžiky, kdy se můj syn změnil, kdy jsem přestala vnímat jeho vnitřní svět. Pořád jsem si kladla otázky, na které jsem neměla odpovědi: „Co jsem přehlédla?“, „Byla jsem příliš přísná, nebo naopak příliš benevolentní?“, „Jak napravit něco, co už se stalo?“
Nakonec jsem pochopila, že tohle sama nezvládnu. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale sjednala jsem nám rodinného terapeuta. Manžel zprvu odmítal, Filip se vztekal, že žádnou terapii nepotřebuje, ale já už věděla, že je to naše jediná šance. Cítila jsem se pořád nejistá, zda se mi podaří obnovit důvěru mezi mnou a Filipem, ale také jsem si uvědomila jednu důležitou věc – výchova dětí je složitější, než jsem si kdy dokázala představit, a já nemohu nést celou vinu sama.
Přesto ve mně stále zůstává jedna nezodpovězená otázka, kterou si pokládám každý den – jak velkou odpovědnost opravdu máme za to, kým se naše děti stanou?
