Smrad z Temže roky trýznil chudé Londýňany. Vláda začala jednat, až když sami nemohli dýchat

Jeho populace explodovala a mezi lety 1800 a 1850 se zdvojnásobila na ohromujících 2,5 milionu lidí, kteří se tísnili na jeho březích. Lodě z celého světa přivážely do jeho doků exotické zboží, jeho banky financovaly globální obchod a jeho továrny chrlily inovace, které formovaly moderní věk. Zvenčí byl Londýn ztělesněním triumfu, pokroku a nezastavitelné síly.

Pod touto nablýskanou fasádou však tikala časovaná bomba. Srdce města, majestátní řeka Temže, kdysi zdroj života a pýchy, se proměnilo v otevřenou, hnijící stoku. Každý den do ní proudily tuny odpadu: lidské výkaly a moč, vnitřnosti z jatek, jedovaté chemikálie z průmyslových továren, hnijící mršiny zvířat, a dokonce i těla utonulých a zavražděných. Do roku 1857 se odhadovalo, že do Temže denně přiteklo neuvěřitelných 250 tun fekálií. A z této odporné břečky čerpalo osm soukromých vodárenských společností „pitnou“ vodu pro miliony Londýňanů.

Ironií osudu tuto katastrofu ještě zhoršil symbol viktoriánské moderny a hygieny: splachovací záchod. Zatímco dříve se odpad shromažďoval v žumpách, které vyváželi sběrači, stále populárnější toalety umožnily bohatým rodinám posílat své splašky přímo do starých kanalizačních stok. Tyto stoky však byly navrženy pouze pro dešťovou vodu a nebyly schopny takový nápor zvládnout.

Výsledek byl nevyhnutelný: nezpracovaný obsah londýnských domácností tekl přímo do Temže. Paradox pokroku byl dokonalý – vynález určený k odstranění špíny z domova pouze přesunul a zkoncentroval problém na veřejnosti, čímž vytvořil smrtící hrozbu pro všechny. Spisovatel Charles Dickens, mistrný kronikář městské bídy, situaci vystihl dokonale ve svém románu Malá Dorritka: „Srdcem města odtékala a přitékala smrtící stoka místo krásné, svěží řeky.“. Londýn, klenot impéria, se pomalu dusil ve vlastních exkrementech.

Největším strašákem viktoriánského Londýna nebyl jen zápach, ale smrtící nemoci, které se šířily jako požár. Město již zažilo tři děsivé epidemie cholery: v letech 1831–32, 1848–49 (která si vyžádala 14 137 životů) a 1853–54 (s 10 738 oběťmi). Nemoc, přezdívaná „modrá smrt“, byla rychlá a brutální; zdravý člověk mohl uprostřed ulice padnout a do večera být mrtvý. V myslích lékařů i veřejnosti však za tuto hrůzu nemohla špinavá voda, ale něco mnohem zákeřnějšího – vražedný dech.

Tehdejší medicíně dominovala teorie miazmatu. Tato starobylá myšlenka, přijímaná od dob Hippokrata, tvrdila, že nemoci jako cholera se šíří „špatným vzduchem“ neboli miazmaty – jedovatými výpary, které se uvolňují z hnijící organické hmoty. V páchnoucích, přeplněných ulicích průmyslového Londýna dávala tato teorie dokonalý smysl.

Když se zlepšila hygiena a odstranily se zdroje zápachu, zdálo se, že nemocí ubývá, což teorii jen potvrzovalo. Vlivní muži jako William Farr, přední statistik své doby, byli jejími horlivými zastánci a věřili, že smrtící koncentrace miazmat se vznáší právě nad břehy Temže.

Uprostřed tohoto všeobecného přesvědčení stál osamělý prorok, lékař jménem Dr. John Snow. Byl jedním z mála, kdo teorii miazmatu zpochybňoval. Snow logicky argumentoval: pokud by se cholera šířila vdechováním, první příznaky by se musely objevit v plicích nebo v krku, nikoli ve střevech, jak tomu bylo ve skutečnosti. Dospěl k závěru, že „jed“ způsobující nemoc musí být pozřen, s největší pravděpodobností v kontaminované vodě.

Jeho mistrovským dílem a jedním ze zakládajících momentů moderní epidemiologie se stalo vyšetřování epidemie cholery v londýnské čtvrti Soho v roce 1854. Snow se pustil do detektivní práce. Pečlivě zmapoval každý případ úmrtí a vytvořil slavnou „mapu duchů“, která jasně ukázala, že drtivá většina obětí žila v okolí jediné veřejné vodní pumpy na Broad Street.

Svou teorii podpořil brilantními důkazy: zjistil, že dělníci z nedalekého pivovaru, kteří pili pivo místo vody, neonemocněli. Vypátral případ ženy, která se odstěhovala na druhý konec Londýna, ale protože jí chuť vody z Broad Street chyběla, nechávala si ji dovážet – a na choleru zemřela.

S těmito důkazy v ruce přesvědčil místní radu, aby odmontovala rukojeť pumpy. Počet nových případů okamžitě klesl.Později se ukázalo, že do studny prosakovala nedaleká, poškozená žumpa z domu, kde žila první oběť epidemie – malé dítě. Navzdory tomuto ohromujícímu důkazu byla Snowova teorie lékařskou elitou z velké části ignorována a odmítnuta.

Byla to tragédie vědeckého pokroku. Hluboce zakořeněná a intuitivně srozumitelná dogma o „špatném vzduchu“ odolávala složitějším, statistickým důkazům. Intelektuální setrvačnost establishmentu znamenala, že i čtyři roky po Snowově průlomu Londýn stále věřil, že jeho nepřítel přichází ze vzduchu, a nevěděl, že ho pije ze svých vlastních studní a řeky.

Léto roku 1858 přišlo s pomstou. Bylo mimořádně horké a suché, s teplotami, které se týdny držely nad 30 °C a na přímém slunci údajně dosahovaly až spalujících 48 °C. Pro Londýn, který už tak balancoval na hraně katastrofy, to byla poslední rána. Vlna veder proměnila město v páchnoucí, nesnesitelné peklo a zrodila událost, která vešla do dějin jakoVelký smrad.

Vysoké teploty způsobily, že hladina Temže dramaticky klesla. Z kalné vody se vynořily obrovské, slizké nánosy surových splašků a odpadků, které se po léta usazovaly na dně. Dobové zprávy popisují, že tyto hromady hnijícího materiálu dosahovaly na březích výšky až dvou metrů. Slunce do nich nemilosrdně pražilo a spustilo proces kvašení.

Z řeky se začal uvolňovat puch tak odporný a všeprostupující, že ochromil celé město. Byl to zápach, který útočil na smysly s fyzickou silou. Lidé, kteří se přiblížili k řece, údajně okamžitě a prudce zvraceli. Ti, kdo si to mohli dovolit, z města uprchli na venkov. Zbytek obyvatel se zabarikádoval ve svých domovech a v marné snaze ochránit se před smradem namáčel záclony a závěsy do chloridu vápenatého.

Dokonce i královna Viktorie se stala obětí puchu. Během plánované vyjížďky na lodi po řece byl zápach tak nesnesitelný, že si musela držet u nosu kytici květin, ale i tak to po několika minutách vzdala a plavbu předčasně ukončila.

Veřejnou náladu dokonale zachytil satirický časopis Punch. Jeho karikatury se staly ikonickým svědectvím doby. Jedna z nejslavnějších, nazvaná „Tichý lupič“ (The Silent Highwayman) a publikovaná 10. července 1858, zobrazuje kostlivce (Smrt), jak vesluje po špinavé řece. Pod obrázkem je mrazivý nápis: „Vaše peníze, nebo život!“ – geniální komentář k nečinnosti parlamentu, který se zdráhal investovat do řešení problému.

O týden dříve, 3. července, vyšla karikatura „Otec Temže představuje své potomstvo“. Zobrazuje špinavou postavu Otce Temže, jak představuje městu Londýn své odporné děti: Záškrt, Skrofulózu a Choleru. Spojení mezi řekou a smrtelnými nemocemi bylo nyní vytesáno do veřejného povědomí.

Velký smrad se stal velkým katalyzátorem. Zatímco cholera po desetiletí zabíjela především chudé v jejich přelidněných slumech, jejichž volání o pomoc bylo ignorováno, zápach byl demokratický. Vznášel se ve vzduchu, pronikal do honosných sídel bohatých, do kanceláří bankéřů a obchodníků a hlavně – přímo do posvátných síní parlamentu. Nebylo před ním úniku. Tento přímý, osobní a urážlivý útok na smysly elity konečně prolomil politickou apatii. Krize se pro mocné stala skutečnou teprve tehdy, když ji sami ucítili na vlastní nos.

Nikde nebyl dopad Velkého smradu citelnější než v samotném srdci britské moci – ve Westminsterském paláci. Budovy parlamentu, hrdě stojící na břehu Temže, se ocitly v první linii útoku.

Poslanci byli viděni, jak si při debatách tisknou k nosu kapesníky. V zoufalé snaze učinit jednání snesitelným byly závěsy v jednacích sálech a výborech neustále máčeny v roztoku chloridu vápenatého, ale tento chemický závoj proti všeprostupujícímu pachu téměř nepomáhal. Situace byla tak neúnosná, že se vážně uvažovalo o přesunutí celého parlamentu a soudů do Oxfordu nebo Hampton Courtu, jen aby se uniklo nesnesitelnému puchu..

Pro politiky, kteří pevně věřili v teorii miazmatu, to nebyla jen nepříjemnost. Byli přesvědčeni, že páchnoucí vzduch je doslova tráví a že jim hrozí smrt cholerou. Tento přímý, osobní strach se ukázal být nejmocnějším katalyzátorem změny. Parlament, který po desetiletí ignoroval prosby o reformu a děsil se nákladů, najednou jednal s nevídanou rychlostí.

Předložili návrh zákona, který měl financovat kompletní přestavbu londýnské kanalizace. Tento zákon, který by za normálních okolností čelil měsícům debat a odkladů, proletěl legislativním procesem v rekordním čase. Byl schválen a podepsán za pouhých 18 dní v červenci 1858. Noviny The Times suše poznamenaly, že parlament byl „téměř donucen k legislativě o velké londýnské nepříjemnosti silou čirého smradu.“.

Zákon svěřil plnou odpovědnost a potřebné finance – obrovskou půjčku ve výši 3 milionů liber (dnes by to bylo více než 340 milionů liber) – Metropolitní radě prací (MBW). Vznikla tak vzácná chvíle politické jednoty.

Pro velký veřejný projekt se ukázalo, že jednoduchý a sdílený narativ, byť založený na mylných předpokladech, může být účinnější než jakýkoli vědecky přesný argument, kterému chybí politická podpora. Smrad konečně donutil mocné k činu.

Když parlament v panice konečně uvolnil finance, muž pro tento herkulovský úkol byl již připraven. Jmenoval se Joseph Bazalgette, hlavní inženýr Metropolitní rady prací. Tento neúnavný a pedantský inženýr strávil roky přípravou detailních plánů na revoluční přestavbu londýnské kanalizace, jen aby sledoval, jak jsou jeho návrhy opakovaně odkládány kvůli politickým tahanicím a obavám z nákladů. Velký smrad byl přesně tím impulsem, který potřeboval.

Bazalgettův plán byl geniální ve své jednoduchosti a ohromující ve svém rozsahu. Místo aby se snažil čistit Temži, rozhodl se ji obejít. Navrhl vybudovat síť masivních, zděných „záchytných stok“ (interceptor sewers), které by běžely paralelně s řekou. Tyto obří tunely by zachytávaly odpad z existujících, menších stok dříve, než by se dostal do Temže, a odváděly by ho daleko na východ od města. Tam, v ústí řeky, by byl vypouštěn do moře během odlivu, čímž by se zajistilo, že se nevrátí zpět do města.

Stavba, která začala v roce 1859, byla jedním z největších inženýrských projektů 19. století. Pod ulicemi Londýna vzniklo 1800 kilometrů nových uličních stok, které ústily do 132 kilometrů hlavních záchytných tunelů. Na stavbu bylo zapotřebí 318 milionů cihel a téměř 700 000 metrů krychlových betonu. Bazalgette trval na použití těch nejlepších materiálů.

Pro stavbu tunelů zvolil portlandský cement, tehdy relativně nový materiál, který byl neuvěřitelně pevný a odolný vůči vodě, což se ukázalo jako klíčové pro dlouhou životnost systému. Součástí sítě byly i velkolepé čerpací stanice v Crossness, Deptfordu a Abbey Mills, které byly samy o sobě architektonickými skvosty. Jejich zdobené litinové konstrukce jim vynesly přezdívku „viktoriánské katedrály železářství“.

Skutečný Bazalgettův génius se však projevil v jeho neuvěřitelné prozíravosti. Při výpočtu potřebného průměru potrubí vzal nejštědřejší odhad spotřeby vody a produkce odpadu na obyvatele, a když měl finální číslo, prohlásil: „Uděláme to jen jednou a vždy se může stát něco nepředvídaného,“ a nařídil zdvojnásobit průměr všech potrubí.

Tento jediný, prozíravý krok byl mistrovským tahem. Bazalgette nestavěl kanalizaci pro Londýn roku 1858, ale pro Londýn budoucnosti. Díky jeho rozhodnutí systém bez problémů zvládl nárůst populace po další století a zabránil tomu, aby se v 60. letech 20. století přehltil. Bazalgette se tak nejspíš stal mužem, který zachránil více životů než všichni londýnští lékaři jeho doby dohromady.

Dopad Bazalgettova díla byl téměř okamžitý a naprosto ohromující. Nový kanalizační systém, oficiálně otevřený v roce 1865, ačkoli kompletně dokončený až o deset let později, byl triumfem. Jeho největším úspěchem bylo praktické vymýcení cholery z Londýna.

Poslední, definitivní důkaz přišel v roce 1866, kdy ve městě vypukla další epidemie cholery. Tentokrát se však nemoc omezila téměř výhradně na malou oblast ve východním Londýně, která ještě nebyla na Bazalgettův systém napojena. Vyšetřování ukázalo, že místní vodárna odebírala vodu z nádrže kontaminované splašky.

Tato tragická událost konečně přesvědčila i ty největší skeptiky, včetně Williama Farra, že John Snow měl celou dobu pravdu: cholera se nešíří vzduchem, ale vodou. Největší ironií celého příběhu je, že projekt, který byl schválen k boji proti neexistujícímu miazmatu, nakonec vyřešil skutečný problém, který establishment tak dlouho odmítal uznat. Byl to případ, kdy se k správnému řešení dospělo ze zcela špatných důvodů.

Kromě záchrany životů projekt fyzicky přetvořil tvář Londýna. Aby Bazalgette mohl umístit obrovské záchytné stoky podél řeky, nechal postavit velkolepá nábřeží – Victoria, Albert a Chelsea Embankment. Tím nejenže získal více než 20 hektarů nové půdy z bahnitých břehů, ale také vytvořil nové bulváry, parky a elegantní promenády, které zklidnily dopravu a zkrášlily město. Tento pokrok si však vyžádal i svou daň. Celé dělnické čtvrti a komunity podél řeky byly zbourány, aby uvolnily místo stavbě, a tisíce lidí byly vysídleny.

Bazalgettův systém, zázrak viktoriánského inženýrství, dodnes tvoří páteř londýnské kanalizace. Po 150 letech však již jen stěží zvládá nápor moderní metropole s téměř devíti miliony obyvatel. Stejně jako v roce 1858 se systém dostává na hranici své kapacity, což vede k novým případům znečištění. A stejně jako tehdy je odpovědí další masivní inženýrský projekt: nový „superkanál“ známý jako Thames Tideway Tunnel, který má modernizovat a rozšířit Bazalgettovo dědictví pro 21. století.

Zdroje:

https://www.londonmuseum.org.uk/collections/london-stories/great-stink-of-1858/

https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Stink

https://blog.wavin.com/cs-cz/historie-kanalizace2

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7150208/

https://www.sciencehistory.org/stories/magazine/john-snow-hunts-the-blue-death/

https://epochaplus.cz/doba-predkanalizacni-velky-zapach-terorizuje-londyn-dva-mesice/

https://www.stoplusjednicka.cz/co-vedlo-ke-vzniku-londynske-kanalizace-zapach-ktery-doslova-ochromil-mesto

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/velky-zapach-v-londyne-temze-plna-odpadku-nutila-londynany-prudce-zvracet-tydne-zemrelo-az-2000-lidi_270813.html