Za krásou Audrey Hepburn se skrývá příběh plný utrpení, smrti a odvahy

Je chladné ráno v dubnu 1944 ve městě Velp nedaleko Arnhemu. Štíhlá čtrnáctiletá dívka s velkýma očima se krčí v rohu sklepa. Audrey cítí, jak se celé tělo třese – strachy i zimou. Nad hlavou duní exploze a okna domu vibrují pod tlakem náletu. Zdi vlhnou a z klenby sklepa padá prach. Dívka v náručí svírá ošoupané baletní piškoty. Jsou pro ni symbolem ztraceného dětství: ještě před pár lety tančila bezstarostně v baletní škole, teď místo jeviště poznává tmu sklepů a místo potlesku hvízdání bomb.

Baronka Ella van Heemstra, její matka, ji mlčky obejme. Co na to říct? Kdy tahle noční můra skončí? Když v září 1939 vypukla válka, Ella doufala, že Nizozemsko zůstane ušetřeno stejně jako za první světové války. Proto vzala dceru z britské internátní školy a odjela s ní z Anglie do rodného Arnhemu – do zdánlivého bezpečí neutrální země.

Jenže 10. května 1940 německá armáda vtrhla do Nizozemska. Audrey, tehdy jedenáctiletá školačka, sledovala s hrůzou kolony tanků a pochodujících vojáků s hákovými kříži na rukávech, jak zaplavují poklidné ulice Arnhemu. Za pět dní bylo po boji – země kapitulovala. Neutrální útočiště se proměnilo v past.

Audrey se narodila v Belgii britsko-nizozemským rodičům a její jméno znělo příliš anglicky, příliš nebezpečně. Aby nebudily pozornost okupantů, začala jí matka raději říkat Edda van Heemstra. Přes noc se z rozmazlované holčičky stalo dítě okupace – a muselo se naučit přežít.

Okupační režim zavedl příděly jídla, zákaz vycházení a na každém rohu hlídkovali ozbrojení němečtí vojáci. Audrey brzy pocítila všudypřítomný strach. „Viděli jsme, jak mladé muže postavili ke zdi a zastřelili… Nevěřte, že zprávy o krutostech nacistů jsou přehnané – skutečnost byla ještě horší, než si dokážete představit,“ vzpomínala Audrey Hepburn po letech na tyto otřesné okamžiky. Tehdy poprvé pocítila, co je to opravdová hrůza. A mělo být hůř.

Rok 1942 přinesl Audreyinu rodině tragédii, která navždy změnila jejich život. Odbojová skupina v okolí Arnhemu provedla sabotáž proti nacistům. Německé úřady zuřily a hledaly obětní beránky z řad místní šlechty a prominentů. Jednoho večera přišla zdrcující zpráva: Audreyin strýc Otto, manžel Elliny starší sestry, byl zatčen a bez soudu popraven.

Nacisté ho chladnokrevně zastřelili jako odplatu, přestože s odbojem neměl nic společného – stačilo, že patřil k vážené nizozemské rodině. Audreyin dědeček, baron Aarnoud van Heemstra, ztratil zetě; teta Miesje přišla o manžela. Celá rodina pocítila mrazivé bodnutí nacistické zvůle až do morku kostí.

Pro Audreyna matku Ellu to byl budíček. Tato aristokratka se kdysi naivně obdivně dívala k Německu – dokonce se ve 30. letech setkala s Hitlerem a koketovala s myšlenkami fašismu. Teď se však její iluze v jediném okamžiku zhroutily. Když viděla, co nacisté provedli jejímu švagrovi, obrátila se proti nim. Od té chvíle už nebylo cesty zpět. Ella přestala věřit propagandě okupantů a plně se postavila na stranu vlastního národa.

Německý teror navíc zasáhl i Audreyny nevlastní bratry. Ian byl násilně odveden do Německa na nucené práce. Alex, druhý bratr, se musel skrývat, aby ho nepotkal stejný osud. Rodina se zmenšila a semkla zároveň – Audrey zůstala s maminkou a tetou Miesje. Po strýcově popravě se raději odstěhovaly z nebezpečného Arnhemu na venkov do obce Velp, kde žil dědeček baron van Heemstra. Za vysokými zdmi rodinné vily se snažily přečkat nejhorší časy. Netušily, že právě tady, v malém Velpu, se brzy zapojí do tiché války proti okupantům.

Velp vypadal na první pohled jako ospalé městečko, ale pod povrchem to vřelo odbojovou činností. Místní lékař Dr. Hendrik Visser ’t Hooft organizoval síť, která pomáhala uprchlíkům a ukrývaným Židům. A právě on brzy našel nečekaného spojence – mladou dívku s baletním talentem jménem Audrey. V Arnhemu Audrey navštěvovala konzervatoř a byla vyhlášenou baletkou. Tanec byl její vášeň a také únik od kruté reality. Dr. Visser ’t Hooft věděl, že i umění může ve válce sloužit jako zbraň, a rozhodl se toho využít.

Jednoho podvečera roku 1944 zaklepal Visser ’t Hooft na dveře vily Beukenhof, kde Hepburnovi bydleli. V temném obývacím pokoji zataženém těžkými závěsy se potichu sešla skupinka lidí. Světlo svíček ozařovalo odhodlané tváře. Lékař oslovil dívku tlumeným hlasem. Vysvětlil jí plán: budou se pořádat tajné umělecké večery – „zwarte avonden“, černé večery – jejichž výtěžek půjde na podporu rodin Židů a vlastenců skrývajících se před nacisty.

Německé úřady zakázaly nizozemským umělcům veřejně vystupovat, ale tito lidé se nevzdali. Pořádali utajené koncerty a přednášky za zavřenými dveřmi domů s zatemněnými okny. Teď chtěli zařadit do programu i baletní vystoupení.

Audreyino srdce se rozbušilo. Přikývla, možná nejrychleji ve svém životě. Ještě té noci začala společně s matkou plánovat své tajné recitály. Ella sedla k šicímu stroji a ze zbytků látek spíchla jednoduchý kostým. Kamarádka, pianistka, přislíbila hudební doprovod. Audrey vděčně stiskla její ruku: teď bojujeme společně.

O několik dní později nastal čas prvního představení. Obývací pokoj u Woutersových – místního lékárníka, který nabídl svůj dům – se proměnil v sál. Okna byla pokryta černými dekami, aby ven nepronikl ani paprsek světla. Přesto všichni přítomní mluvili šeptem a pohybovali se, jako by každou chvíli měl někdo vykopnout dveře. U dveří domu stáli na stráži dva mladíci. Jejich úkolem bylo varovat před případnou hlídkou gestapa.

Za improvizovanou oponou v koutě stála Audrey. Cítila, jak se jí potí dlaně. Náhle se ozval tichý signál a pianistka začala hrát. Audrey vplula do středu místnosti a začala tančit. Její pohyby byly lehké a ladné, jako by na okamžik popřely tíhu doby. Přítomní ani nedutali. Dívka se točila v piruetách, protahovala ruce v eleganci labutě – a přitom myslela na všechny, pro které tančí.

Před očima se jí mihly vyděšené tváře Židů, které kdysi viděla natlačené ve vagonech směr koncentrační tábor. Zatnula zuby a vyskočila do výšky ve výbušném grand jeté, jako by chtěla nechat svou bolest vznášet se nad sebou.

Hudba ustala. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Nikdo netleskal – to byl domluvený znak díků. Místo potlesku se k ní však po chvíli neslyšně začaly trousit bankovky a mince – lidé je pokládali do připravené čepice u pódia. Trhaně šeptali: „Děkujeme.“ Audrey cítila, jak jí hoří tváře štěstím a hrdostí. Ten večer vybrali dost peněz, aby několik rodin v úkrytu mělo zajištěné jídlo na týdny dopředu.

Samozřejmě, ne vždy všechno proběhlo hladce. Při dalším černém večeru, konaném přímo u Hepburnových ve vile Beukenhof, došlo k dramatické situaci. Audrey právě tančila boso na parketách osvětlených jedinou petrolejkou, když se náhle zvenčí ozval zběsilý štěkot psa a pak ostré zabušení na dveře. Strážný vtrhl dovnitř a sykl: „Patrola! Němci jdou!“ Sál oněměl. Pianistka okamžitě přestala hrát a sfoukla lampu.

Kroky venku sílí. Němci obcházejí dům. Zatmavenými okny neprojde ani paprsek, uvnitř ani muk. Po minutách nekonečného napětí se kroky vzdalují. Dveře zůstaly zavřené, nikdo je nevyrazil. Účastníci si potichu oddechli. Mnozí mají v očích slzy úlevy. Audrey se rozklepou kolena tak, že musí dosednout na podlahu. To bylo těsné. Ten večer raději rychle ukončí – peníze se seberou narychlo a hosté se ve vší tichosti rozcházejí do svých domovů temnými uličkami. Všichni vědí, že stačilo málo a mohli skončit před popravčí četou.

Audrey však pokračovala i přes riziko. Její drobná postava už tehdy trpěla podvýživou, ale taneční průprava jí dala železnou kázeň a vůli. Nebyla sama – v okupovaném Holandsku pomáhaly i děti. „Každá věrná holandská školačka a každý školák přispěli svým dílem k odboji. Mnozí byli daleko statečnější než já,“ prohlásila Audrey skromně po válce.

Léto 1944. Vzduch duní hřmotem spojeneckých bombardérů mířících na Německo. Oblohu křižují desítky letadel. Audrey stojí na zahradě a dívá se vzhůru. V okolních lesích prý padají spojenečtí piloti jako hvězdy z nebe – někteří přežijí sestřel a ukrývají se pak v krajině s pomocí odbojářů. Jednoho srpnového rána se u branky vily objeví poslíček s lístkem pro paní van Heemstra. Ella si ho přečte a tvář jí zbledne.

Za pár minut už Audrey svižně kráčí lesní stezkou severně od Velpu. Srdce jí buší. V kapse svírá malý balíček a v hlavě jedinou instrukci: najít Brita, předat mu vzkaz a jídlo a co nejrychleji zmizet. Patnáctiletá dívka – kdo by v ní hledal agenta? Právě na to odboj spoléhá. Audrey díky britskému otci umí plynně anglicky, na rozdíl od většiny místních dětí. To je teď její výhoda i prokletí.

Audrey pilotovi rychle sdělí vzkaz od Dr. Vissera: kudy a kdy se má přesunout k dalším lidem, kteří ho dovedou do bezpečí. Pilot poslouchá a přikyvuje. Tohle je naděje, uvědomuje si dívka – naděje pro tohoto muže dostat se zpět k Britům.

O mnoho let později se Audrey dozvěděla, že jeden z britských výsadkářů, kterému tehdy pomohla, byl jistý Terence Young. Ano, tentýž Terence Young, který po válce vstoupil do filmového světa a v 60. letech režíroval Audrey ve slavném filmu. Život někdy píše zvláštní osudy.

Radost z drobných vítězství odboje kalila neúprosná realita – Němci byli stále v zemi a situace civilistů se zhoršovala. V září 1944 duněla v okolí Arnhemu jedna z největších bitev – operace Market Garden. Spojenečtí výsadkáři se pokusili osvobodit most v Arnhemu. Místní obyvatelé, včetně Audrey a její rodiny, pár dní s nadějí vzhlíželi k nebi plnému padáků.

Jenže bitva skončila tragicky – Arnhem zůstal v německých rukou a město lehlo popelem. Němci z pomsty vyhnali všechny obyvatele Arnhemu z domovů. Hepburnovi byli rádi, že už předtím odešli do Velpu. I tak k nim dolehly ozvěny bojů: do okolí proudily zástupy uprchlíků z Arnhemu, zranění vojáci, chaos a zmatek.

Audrey nemohla sedět se založenýma rukama. Když do místní nemocnice ve Velpu přivezli raněné, dobrovolně pomáhala jako ošetřovatelka. Šestnáctiletá dívka v bílé zástěře s červeným křížem na rukávu převazovala krvácející rány a podávala vodu umírajícím. Pohled na utrpení byl zdrcující.

Když se fronta opět posunula a boje utichly, zůstaly po sobě zkáza a hlad. Na podzim 1944 nastala pro nizozemské obyvatelstvo katastrofa známá jako Hungerwinter – Hladová zima. Němci v odvetě za povstání a stávky přerušili dodávky potravin. Zásobování totálně zkolabovalo. Přišla tuhá zima 1944/45 a miliony lidí v západním Nizozemsku začaly hladovět. Audreyina rodina nebyla výjimkou.

Mladá baletka, kdysi plná života, nyní strádala den ode dne víc. „Neměli jsme světlo, teplo ani vodu,“ líčila Audrey krutou realitu oněch měsíců. „Neměli jsme žádné jídlo, protože všechny obchody byly zavřené. Jedli jsme, co se dalo najít. Přes den jsme jen živořili.“ V jejich domě netekla voda, elektřina dávno vypnuta, uhlí došlo.

Mráz kreslil na okna ledové květy z vnitřní strany. Večer uléhala Audrey v kabátě a několika svetrech, zabalená do dek, ale přesto se nekonečně třásla zimou. Tělo už nemělo žádný tuk, který by ji hřál – vyhladověla na kost.

Každé ráno se probouzela s pocitem prázdnoty a slabosti. Jak by také ne: někdy neměla v ústech ani sousto celé tři dny. Snídaně většinou znamenala šálek horké vody. K tomu maximálně krajíček podivného chleba upečeného z rozemletých bobů a tulipánových cibulí. Ano, z okrasných cibulek tulipánů, které jinak na jaře dávaly krásné květy.

Zoufalí lidé ale zjistili, že vyschlé cibule se dají umlít na mouku. „Zní to hrozně, jíst tulipány,“ vzpomínala Audrey. „Ale z tulipánových cibulí vznikne celkem jemná mouka. Problém byl, že jsme neměli další ingredience, abychom z ní upekli něco chutného.“

K obědu si rodina vařila polévku z vody a jediné brambory, někdy ochucenou pár lístky trávy nebo čekanky, které Audrey natrhala venku. Večeře? Nebyla. Často šli spát s prázdným žaludkem. Audrey cítila, jak ji neustálý hlad a podvýživa mění.

Její obličej kdysi plný dětských baculatých líček se propadl a zbledl, oči ztratily jiskru, pohled měla vytřeštěný hladem. Kosti na zápěstích a kolenou vystupovaly a klouby nepřirozeně otekly. Trpěla otoky (edémy) z nedostatku bílkovin – kotníky měla tak napuchlé, že sotva obula boty.

Sednout si bylo bolestivé, protože zadek měla vyhublý na kost – jak sama řekla, zmizelo jí i polstrování hýždí. K tomu se přidala nekončící únava a malátnost. Když se pokusila vstát, zatmělo se jí před očima. Pohled na matku a dědečka nebyl o moc lepší – i oni se měnili v živé kostry.

V lednu 1945 už byla tak zesláblá, že skoro nevycházela z postele. Hladomor vrcholil. Každé ráno někde zazvonil umíráček – umrzlí a vyhladovělí lidé umírali po stovkách. Audrey cítila, že i její život visí na nitce. Zachránila ji nakonec náhoda a štěstí.

Na jaře 1945 se do Nizozemska konečně dostala pomoc. Nejdřív v dubnu přijeli osvoboditelé – kanadské tanky a vojáci, kteří vyhnali nacisty z velké části země. 5. května 1945 kapitulovala německá vojska v Nizozemsku. Audrey oslavila den předtím své 16. narozeniny – dárek, o jakém snila: svobodu.

Jenže její tělo bylo na pokraji zhroucení. V euforii z osvobození se Audrey vybelhala na ulici vítat kanadské vojáky. Pamatuje si, jak jí jeden usměvavý důstojník podal tabulku čokolády. Chtěla poděkovat, ale zatočila se jí hlava a před očima se zatmělo. Svezla se k zemi.

V říjnu 1945, pět měsíců po osvobození, byl stav Audrey kritický. Ella v zoufalství napsala dopis starému rodinnému příteli – britskému důstojníkovi Micky Burnovi, který kdysi s Ellou sympatizoval a teď sloužil u spojenců. Popsala mu, v jakém stavu je její dítě, a prosila o jakoukoli pomoc. Odpověď přišla nečekaně rychle. Jednoho sychravého rána zastavil před vilou vojenský jeep a vojáci předali ohromené Elle bednu.

Když ji otevřela, zjistila, že je plná cigaret. Cigarety? Ella na okamžik nechápala, pak se jí rozšířily oči. Ten mazaný Micky věděl, že v poválečném chaosu mají větší cenu než zlato. Ella neváhala – část rozdala lékařům, kteří o Audrey pečovali, a zbytek vyměnila na černém trhu za vzácné dávky penicilinu. Antibiotikum zabralo a Audrey se začala z nejhoršího dostávat. Zachránili jí život cigaretami!

Když se Audrey Hepburn na konci roku 1945 poprvé postavila znovu na nohy, vážila pouhých 40 kilogramů při výšce kolem 170 cm. Byla ale naživu – a to považovala za malý zázrak. Válka jí vzala pět let dětství, její blízké, zdraví i iluze, ale nezlomila její ducha. Největší zlo na světě je válka, říkala často později, protože vždy nejvíc odnáší nevinné – děti. Audrey dobře věděla, o čem mluví. Viděla smrt, hlad, zoufalství a sama tím vším prošla. Tyto zážitky ji navždy změnily.

Po zotavení se s maminkou odstěhovala do Amsterodamu, kde se pokusila vrátit k milovanému baletu. Chtěla splnit svůj dívčí sen – stát se primabalerínou. Trénovala pod vedením nejlepších učitelů, dřela do úmoru, ale tělo mělo své hranice. Následky podvýživy byly neúprosné: Audrey neměla dost dobrou fyzickou kondici ani potřebnou výdrž.

Její štíhlost, kdysi přednost, teď znamenala slabost. Lékaři jí vysvětlili, že z ní vzhledem k chatrnému zdraví nikdy nebude vrcholová tanečnice. Tahle zpráva ji ranila – jako by jí válka brala i poslední sen. Audrey ale měla v sobě zakořeněnou nezdolnost. Dobře, tak ne balet, rozhodla se po těžkém zvažování, ale třeba divadlo nebo film. V roce 1948 získala malou roli ve filmu a tím odstartovala novou kapitolu svého života. Její hvězda měla brzy zazářit na stříbrném plátně.

Všechny ty hrůzy, kterými Audrey prošla, v ní zanechaly hluboké jizvy na duši i na těle, ale také vykřesaly výjimečnou osobnost. Když se v 50. letech stala hollywoodskou hvězdou, neztratila pokoru. K lidem se chovala vždy vlídně, s pochopením a skromností – sama dobře věděla, jaké to je trpět a bát se o holý život.

Její blízcí říkali, že si Audrey vážila každého dne v míru a nikdy si nestěžovala na maličkosti. V srdci nosila vzpomínky na kamarády a sousedy, kteří ve válečném běsnění nepřežili. Když okusila slávu a bohatství, nezapomněla, odkud přišla. Naopak, válečné dětství ovlivnilo její vztah k lidem – byla empatická, štědrá a soucitná. Možná i proto měla pověst jedné z nejlaskavějších hereček své doby.

Zdroje:

https://time.com/5582729/audrey-hepburn-world-war-ii/

https://people.com/movies/how-audrey-hepburn-survived-world-war-ii-starvation/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Audrey_Hepburnov%C3%A1

https://www.wfpusa.org/articles/historys-hunger-heroes-audrey-hepburn/

https://www.youtube.com/watch?v=tWJX4td0M60

https://www.bbc.com/culture/article/20241231-how-audrey-hepburn-became-a-secret-spy-during-world-war-two

https://www.military.com/history/how-audrey-hepburn-aided-dutch-resistance-during-world-war-ii.html

https://www.openculture.com/2024/09/how-audrey-hepburn-risked-death-to-help-the-dutch-resistance-in-world-war-ii.html