Článek
Během deseti říjnových dnů roku 1925 se u bulharského města Petrich rozhořel konflikt, jejž evropské noviny překřtily na „Válku o toulavého psa“. Příčinnou byla směs starých křivd, uprchlické mizérie i politických choutek, která čekala na jiskru – a tu sehrál právě čtyřnohý dezertér.
Balkán jako sud plný prachu
Řecko se v roce 1922 bylo pravděpodobně v největší svojí krizi v moderních dějinách. „Asijská pohroma“ – porážka ve válce s Tureckem a požár Smyrny – vyhnala z Malé Asie (tak se označoval poloostrov mezi Středozemním, Egejským, Marmarským a Černým mořem) na 1 200 000 pravoslavných Řeků.
Povinná výměna obyvatelstva potvrzená Lausannskou smlouvou z roku 1923 poslala většinu uprchlíků právě do severního pohraničí: Makedonie, Západní Thrákie a hraniční pásmo s Bulharskem se během dvou let nafoukly o téměř milion hladových duší. Řecký stát okamžitě zřídil Komisi pro osidlování uprchlíků a u Společnosti národů vyjednal dvousetmilionový úvěr – jenže i s penězi zbývalo vyřešit jedinou prostou otázku: kde vezmeme půdu?
Výsledkem byl dusivý koktejl frustrace: řečtí novousedlíci bojovali o každý kus půdy a vodní zdroj, zatímco bulharští starousedlíci brblali, že jim zábor bere živobytí a mění etnickou mapu regionu.
V horských údolích Bélasice, se také potulovali členové IMRO – makedonsko-bulharské ozbrojené družiny bojující proti „řeckému útlaku“. Vojáci hlídající hraniční pásmo nikdy nevěděli, zda se k nim blíží pašerák tabáku, nebo partyzán s ručním granátem.
Když v červnu 1925 sevřel otěže moci generál Theodoros Pangalos, sliboval národu pevnou vládu. Uprchlické tábory ho stály miliony drachen a každý zabraný kus půdy se hodil – proč si nevybojovat několik kilometrů navíc? A ukázalo se, že k tomu stačila malá jiskra:
19. října 1925, horský průsmyk Demir Kapija. Řecký vojín honí svého psa; vstoupil přitom tři kroky za hranici. Následuje nekompromisní reakce bulharské hlídky – hned se ozve výstřel. Kapitán, který běží svému druhovi na pomoc, padne taky. Pangalos pohřbívá oba muže s poctami, noviny křičí do světa: „Zavražděni bez důvodu!“ Athény posílají do Sofie ultimátum – omluva, exemplární trest, 2 000 000 franků reparací. Bulharsko nabízí vyšetřovací komisi, ale peníze zaplatit odmítá.
na tomto místě mělo dojít k původnímu incidentu se psem
Tři dny nato, 22. října překročí 20 000 řeckých vojáků hranici a obsadí vesnice až deset kilometrů hluboko. Generál tvrdí, že jde o „policejní akci“, ale jedná se o armádní složky, které pronikají slabou obranou jako nůž máslem. Bulharská armáda má v oblasti jen symbolické oddíly: mírová smlouva z Neuilly jí zakázala mít v pohraničí těžké zbraně. Vláda premiéra Aleksandara Cankova proto radí jednotkám ustoupit a volá o pomoc OSN.
Během tří dnů se do bojů zapojí domobrana IMRO. Úzké rokle se mění v labyrint přepadů a pastí. Střechy hoří, pole mizí pod dělostřeleckou palbou, ženy a děti prchají do sadů s cennostmi. Obě strany mluví o výrazných ztrátách na straně nepřítele; historici později odhadnou desítky zabitých civilistů a asi dva tucty padlých vojáků.
Reakce OSN
24. října se balkánská krize ocitá na programu agendy ženevského Paláce Wilson, sídla Rady Společnosti národů. Na mimořádném zasedání řeční lord Parmoor za Británii i Aristide Briand za Francii a obě velmoci – s Itálií v zády – peskují řeckého vyslance, že „policejní akce“ se proměnila v regulární útok armádou.
Výsledek se Řecku líbit nebude: okamžitý odsun všech řeckých jednotek za demarkační čáru, zřízení čtyřčlenné vyšetřovací komise a předběžné odškodné 45 000 liber pro Sofii, jinak ekonomické sankce a mezinárodní izolace pro Řecko.
Pro Atény je to jako políček; generál Pangalos zuřivě mluví o „zradě v Paříži i Ženevě“, jenže státní pokladna je po uprchlické krizi prázdná a stát potřebuje mezinárodní obchod, aby ji mohl alespoň trochu naplnit. Pět dnů handrkování a je rozhodnuto: 29. října se prapory s modrobílými kříži otáčejí k jihu, Řecko ustupuje mezinárodnímu tlaku.
Bulharsko pyšně mávalo vítězným telegramem ze Ženevy a car Boris III. objížděl venkov ve svém salonním vagonu ověšeném makedonskými prapory; na každém nádraží ho vítaly davy a na oslavu se pálilo z pušek do vzduchu, jako by se právě navracelo dávno ztracené království.
Řecko mezitím tiše platilo odškodné a aténské noviny se bavily karikaturou generála Pangalose, který na psím vodítku táhne svou pošramocenou čest. Vojáci si v kasárnách šeptali, že „pes z Petriche“ stál Řecko spoustu peněz. A když v srpnu 1926 uskutečnili důstojníci další převrat, Pangalosův kult brzy skončil
O dalším osudu toulavého psa se dějiny nezmiňují – legenda tvrdí, že skončil jako maskot bulharské posádky ve Varně. Ať to bylo jakkoli, incident u Petriche zůstal v učebnicích diplomacie coby varovný příklad toho, že i drobná jiskra dovede začít válku prachu – a že OSN dokáže (nebo minimálně v minulosti dokázalo) někdy skutečně pomoct.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Incident_at_Petrich
https://www.balkanhistory.org/war-of-the-stray-dog.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Treaty_of_Neuilly-sur-Seine
https://sickhistory.com/war-of-the-stray-dog/
https://vocal.media/history/the-war-of-the-stray-dog
