Článek
Jmenuju se Aleš, je mi devatenáct a nedávno mi došlo, že žiju v pasti, ze které se bojím utéct. Když jsem se seznámil s Klárou (24), připadalo mi to jako sen, který se každému klukovi z prváku na vejšce může zdát: starší holka, zkušená, se spoustou historek, co mě fascinovaly. Chodili jsme společně na procházky kolem Vltavy, ruku v ruce, a smáli se, jak je to všechno spontánní. Jenže zhruba po půl roce se cosi zlomilo.
Pamatuju si ten první signál: seděl jsem na koleji, měl před sebou hora poznámek do ekonomie a Klára mi volá, že „nezvládá být sama“ a že ji nemám dost rád, jestli hned nepřijedu. Ok, zavřel jsem učebnice, jel za ní přes celé město. Cestou jsem si říkal, jak je roztomilá, že potřebuje moji společnost, že se to dá zvládnout. Později jsem ale sledoval, jak se „pojď hned ke mně“ opakovalo denně, a já nestíhal psát seminárky. Zkouškové dopadlo bídně a musel jsem si předělávat tři předměty, do toho se táhly ostudné pohledy spolužáků, kteří nechápali, proč jsem najednou tak neaktivní.
Další šok přišel, když jsme se jednou nepohodli. Vlastně šlo o maličkost: jestli spolu pojedeme na víkend k jejím rodičům, nebo zůstanu v Praze, protože potřebuju dopsat projekt. Ona řekla, že nechce slyšet další „protesty“, a že ji musím zaplatit pět set korun jako „pokutu“, pokud se hádám. Myslel jsem si, že vtipkuje. Bohužel ne.
Postupně se z téhle bizarní taxy stal můj každodenní strašák. Například: nelíbí se mi, že musím být pořád na telefonu? Dvě stě padesát korun. Chci si jít sám zaběhat? Pětistovka. Jako chudý student jsem to skoro neměl z čeho platit, tak jsem si nakonec musel půjčit od kamaráda. Jenže pak kamarád zmizel z mého života, vlastně jsem mu dlužil a nestyděl jsem se. Klára navíc dosáhla toho, že moje kamarády označila za „hnusné intrikány“, kteří mě odvádějí od ní. Nakonec to dopadlo tak, že jsem přestal vídat skoro každého, koho jsem znal z dřívějška.
To nejhorší je, že ona mě „potřebuje“ ve dne v noci. Chce mít zapnutý hovor, i když jdu koupit rohlíky nebo když předstírám, že pracuju. Pokaždé slyším: „Aleši, mluvíš se mnou? Čteš vůbec, co ti píšu?“ Jednou jsem na třicet vteřin položil mobil vedle polštáře, abych si trochu oddychl – jenže ona to poznala. Za trest jsem měl strhnuto dalších tři sta korun, prý za ignoraci.
Víte, jak mě to ničí? Jsem student, mám svoje sny, potřebuju si vydělat na nájem. Místo toho posílám peníze své vlastní přítelkyni, která mě vyčerpává fyzicky i psychicky. Mám chuť se vykašlat na všechno – na školu, na budoucnost, na život. Občas mě napadne, že bude jednodušší nedýchat vůbec, než se dál dusit v tomhle. Její slova zní v mé hlavě pořád: „Nikdo tě nebude chtít, kdybys mě opustil, zůstaneš sám a ztrapníš se ještě víc.“ A nejhorší je, že jsem jí to uvěřil.
Většinu času se cítím slabý, jako bych byl totálně bez vůle. Na druhou stranu, v koutku duše vím, že takhle není normální vztah. Nechci být jen loutkou, která musí za všechno platit. Chci si najít brigádu a konečně žít jako normální student: jít si večer na pivo, udělat seminárku v klidu, sejít se se spolužáky. Jenže Klára vždycky „zasáhne“, nasadí tu svoji taktiku, a já zas podvolím. Je mi jen devatenáct, ale připadám si, jako bych žil dvojnásob.
Nemám teď jasnou cestu ven. Cítím se prázdně. Ale aspoň jsem to sepsal, abych to měl černé na bílém. Možná je to pro někoho pouhá stížnost, ale pro mě je to zoufalé volání: Pomozte mi najít vůli odejít. Protože vím, že kdybych se otočil a opravdu odešel, ulevilo by se mi víc než kdykoli dřív. Jen jsem teď uvězněný v kolotoči strachu, abych pak nezůstal úplně sám v téhle cizí, velké Praze.
Zbývá jediná otázka: dokážu se sebrat a vystoupit z toho, co mě ničí, i když mě to zároveň drží nad vodou? Snad jednou jo.
