Článek
„Promiňte, známe se?“ zeptal se mě Karel jednoho večera po pětatřiceti letech společného života. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že člověka můžete ztrácet, i když sedí přímo vedle vás.
Bylo to minulý podzim krátce po Karlových pětašedesátinách. Seděl v křesle u našeho velkého okna, ze kterého se rád díval na zahradu a sledoval ptáky, jak se slétají na krmítko. Ten pohled měl vždycky rád. Ale tentokrát se na zahradu díval jinak. Ztraceně. Jako kdyby pozoroval něco, čemu vůbec nerozumí. Když jsem přišla blíž a pohladila ho po ruce, lekl se a podíval se na mě jako na úplně cizího člověka.
„Kdo jste?“ zeptal se mě jemně a zmateně. V tu chvíli jako by se zastavil celý svět.
Víc než půl života spolu
Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit. Byli jsme spolu přes třicet pět let, vychovali jsme dvě úžasné dcery, postavili jsme si společný dům, prožili radosti i starosti. Myslela jsem, že naše láska a společné vzpomínky vydrží věčně. Teď tu najednou stojím a můj vlastní manžel se na mě dívá pohledem cizince.
První náznaky jeho nemoci jsem přehlížela. Zapomínal drobnosti jako klíče v lednici, nevyzvednuté léky nebo že už jsme mluvili o něčem, co mi vyprávěl před hodinou. Vždy jsem to omlouvala únavou nebo stářím. „Všichni přece zapomínáme,“ říkala jsem si naivně.
Jenže pak přišla diagnóza – Alzheimerova choroba v raném stádiu. Doktor mi klidně, ale věcně vysvětlil, že se to nezlepší, jen zhorší. Představila jsem si naše stáří úplně jinak. Věděla jsem, že se náš svět změní, ale nedokázala jsem si představit, jak moc bolestivé to bude.
Nejvíc mě bolela bezmoc. Denně jsem sledovala, jak se z Karla postupně vytrácí nejen paměť, ale i jeho osobnost. Dříve sebevědomý a vtipný muž začal být zamlklý, nejistý, často dokonce vyděšený. Začal zapomínat nejen jména sousedů, ale i našich dcer. Jednoho večera se mě ptal, kdo jsou „ty dvě mladé ženy“, které sedí v našem obýváku. Byly to naše dcery. Pohled v jejich očích, když pochopily, že jejich vlastní otec neví, kdo jsou, nikdy nezapomenu.
Nevím co dělat
Dcery se mě snažily podpořit, ale paradoxně mě jejich povzbudivá slova ještě více izolovala. Cítila jsem, že nikdo kromě mě skutečně nerozumí, co prožívám. Když vám říkají, že „všechno zvládneme“, jen cítíte, jak moc je to nepravda. Jak můžeme něco zvládnout, když muž, se kterým jsem plánovala zestárnout, den ode dne mizí?
V hlavě se mi pořád dokola ozývaly otázky, které mě v noci budily ze spaní: „Jak se rozloučit s někým, kdo pořád žije? Je normální truchlit za člověka, který sedí vedle vás?“ Cítila jsem obrovský smutek, ale také vinu. Vinu za to, že nejsem silnější, že se nedokážu jen tak smířit se situací, kterou nemohu změnit.
Nejtěžší chvíle přicházely v obyčejných momentech – když jsem Karla oblékala, když jsme šli na procházku a on se najednou zastavil, protože netušil, kam jde. Když se v noci vzbudil a vyděšeně mě prosil, ať ho vezmu domů, přestože byl doma. Tehdy jsem si uvědomovala, že tohle už není ten Karel, kterého jsem si před lety vzala.
Zvládnu to
Ale v jednom jsem se mýlila. Byl to stále on, jen jiný. Uvědomila jsem si to jednoho večera, když jsem ho zase držela za ruku u okna a pozorovala ptáky na krmítku. Tentokrát mě nepoznal, ale podíval se na mě jemně a s důvěrou. Stiskl mou ruku, jako by cítil, že jsem někdo, komu může věřit. V tu chvíli jsem pochopila, že to, co ho dělá mým Karlem, není jeho paměť, ale to, co jsme spolu kdysi cítili a co ve mně pořád je.
Pochopila jsem, že ho ztrácím takového, jaký byl. Ale přestala jsem se s tím snažit bojovat. Namísto smutku a bezmoci jsem přijala skutečnost, že moje láska nezmizela, jen se změnila. Alzheimer vzal Karlovi vzpomínky, ale nevzal mu mou lásku.
Dnes už vím, že když zapomíná jeden, musí si ten druhý pamatovat za oba. A já budu navždy pamatovat za nás oba – nejen to, kým jsme byli, ale hlavně to, kým ještě pořád jsme.
A právě tohle je skutečná síla lásky, která překoná i to, když vzpomínky zmizí.
