Článek
Teď, když se na něj dívám, jak se roztahuje na gauči s lahví piva a ztěžka funí, nedokážu potlačit ten prudký výbuch v sobě. Máme dospělé děti, kterým jsem se vždycky snažila vytvořit domov, a teď najednou zjišťuju, že vedle sebe mám muže, kterého v určitých chvílích prostě nenávidím.
„Nevím, proč pořád hudruješ, stejně nic neděláš,“ utrousil dnes, zatímco jsem se snažila uklidit hory nepořádku po jeho odpoledním hodování.
Horší je, že navzdory té nenávisti s ním pravidelně spím. Jsem tak zvyklá – stejně jako vařím, peru a snažím se zachránit zbytky rodinné pohody. Paradox je, že mnohdy během těch intimností dokážu dojít k vrcholu, což mě po všem ještě víc ničí.
Připadám si jako vlastně placená za to, že ho obskakuju, i když peníze nedostávám. Prostě starám se a poskytuju mu veškerý servis, on se mi za to odvděčuje blahosklonným ignorováním.
Před pár lety vyšlo najevo, že si platil prostitutky – tvrdil, že to není nevěra, že je to jen jeho rozmar. „Vždyť to nemá s city nic společného,“ řekl mi tehdy. Já byla v šoku. Byly to hrozné týdny. Jenže jsme si nakonec řekli, že se rozvádět nebudeme. Radek slíbil, že už to nikdy neudělá a že se polepší. Jenže reálně se nezměnilo nic kromě toho, že teď sedává o to déle u televize a bývá protivnější.
Jeho pohled na to, co v životě potřebuju já, je nulový. „Přestaň si stěžovat, je ti skoro padesát, buď ráda, že máš chlapa a není tu prázdno,“ řekl mi nedávno se smíchem. Přede mnou se v tu chvíli rozevřela propast. Je mi z něj na zvracení, a přitom s ním sdílím postel, jako by to byla návyková droga.
Naše děti už bydlí samostatně, jen semtam přijedou a já se stydím, když vidí, jak se Radek ke mně chová. Táta je pro ně autorita, ale cítím, že i jim pomalu dochází, jak otupělý vztah spolu vedeme. Nemám ale sílu s tím praštit – zčásti mám strach z toho, že bych zůstala sama, zčásti možná doufám, že se něco zázračně obrátí k lepšímu.
Dávno jsem si uvědomila, že ta zuřivost a odpor vůči Radkovi se ve mně kumulují roky. On si toho buď nevšiml, nebo ho to nezajímá. Kdykoli jsem se snažila domluvit, všechno zlehčil. Nevěra z jeho strany, která kdysi ohrozila naši rodinu, mě ještě dnes škrtí zevnitř. Ale dokážu se mu i teď oddat tělesně, jako by mě moje tělo zrazovalo. Po aktu se často cítím špinavě a vyčítám si, že nemám hrdost. A stejně to udělám znova.
Má nejlepší kamarádka mi řekla, ať se rozejdu, že je to vlastně emoční týrání. „Co v tom svazku máš?“ zeptala se mě tvrdě. Neuměla jsem odpovědět. Možná jen strach, možná zvyk. A snad i trocha naděje, že jednou třeba Radek vyroste ze svého egoismu a já mu dokážu dát ještě šanci.
„Každopádně vím, že takhle už nemůžu dál žít. Ale zatím se zmítám, jako zvíře chycené do pasti. Třeba najdu sílu vyskočit a popadnout ještě kousek štěstí, i kdyby to mělo znamenat úplně opustit muže, kterého v jednu chvíli nenávidím, a v další s ním skončím v posteli.“
