Článek
Zasedací místnost ve dvanáctém patře prosklené budovy byla chladná a neosobní. Naleštěný mahagonový stůl byl tak velký, že by na něm mohl přistát vrtulník. Usedla jsem na koženou židli, která tiše zavrzala, a snažila se uklidnit svůj zrychlený dech. Byla jsem nervózní, ale zároveň sebevědomá. Práce HR manažerky pro takhle velkou mezinárodní společnost byl můj sen. Měla jsem za sebou tři kola pohovorů a teď mě čekal ten poslední – s generálním ředitelem.
Asistentka, která mě uvedla, se na mě profesionálně usmála. „Pan ředitel tu bude za pět minut, zdržel se na telefonu. Klidně se posaďte.“ Odešla a nechala mě samotnou v tichu klimatizované místnosti.
A tehdy jsem si toho všimla. Na hladké desce stolu, přímo proti mému místu, ležely dva listy papíru. Dva životopisy. Jeden z nich byl můj. Ten druhý patřil mému konkurentovi. Věděla jsem, že se jmenuje Martin Sýkora; jeho jméno padlo v předchozím kole. Bylo neprofesionální je tam takhle nechat, ale zvědavost byla silnější. Naklonila jsem se, jako bych si upravovala botu, a přelétla očima jeho kvalifikaci.
Byl dobrý, to ano. Zkušenosti podobné jako já, možná o rok kratší praxe v řízení týmu. Ale pak můj pohled padl na poznámky, které byly u obou životopisů připsané červenou propiskou. Musel si je dělat ředitel osobně.
U jména „Martin Sýkora, 38 let“ byl zelený symbol fajfky a úhledně napsáno: „OK, bez závazků.“
Srdce mi vynechalo úder. Očima jsem sklouzla ke svému životopisu. „Dita Novotná, 37 let.“ A vedle toho, zakroužkovaný v červeném kroužku, byl můj rodinný stav: „vdaná“. A pod tím velký, agresivní otazník s dovětkem, který mi vyrazil dech: „Děti? Mateřská?? RIZIKO.“
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Celá ta fasáda moderní, progresivní firmy se rozsypala na prach. Všechna ta kola pohovorů, testy, hodiny mé přípravy… všechno to byla jen fraška. Nebylo to o mých schopnostech, zkušenostech nebo o tom, co jsem mohla firmě přinést. Bylo to o mé děloze. O potenciálním „riziku“, že bych si dovolila mít rodinu.
Když o chvíli později vešel do místnosti ředitel, pan Holub, byla jsem už klidná. Ale byl to jiný klid. Ledový. Byl to přesně ten typ muže, jakého jsem čekala. Drahý oblek, sebevědomý úsměv, pevný stisk ruky. Omluvil se za zpoždění a pohovor začal.
Odpovídala jsem na jeho otázky precizně a profesionálně. Mluvila jsem o svých úspěších, o strategiích, o vizi. On přikyvoval a usmíval se, jako by byl mým největším fanouškem. A já jsem celou dobu myslela na to jedno slovo. RIZIKO.
„Výborně, paní Novotná. Jsem opravdu ohromen,“ řekl nakonec. „Máte vy nějaké otázky na mě?“
„Ano,“ řekla jsem a můj hlas byl pevný jako ocel. „Vlastně jednu bych měla. Zajímalo by mě, jak velkou roli hraje ve vašem výběrovém řízení rodinný stav kandidáta a jeho potenciální rodičovství.“
Jeho úsměv na okamžik zamrzl. „Samozřejmě naprosto žádnou,“ odpověděl až příliš rychle. „Jsme moderní evropská firma. Hodnotíme výhradně schopnosti a zkušenosti.“
„To je opravdu zajímavé,“ pokračovala jsem a pomalu jsem posunula oba životopisy přes stůl k němu. „Protože u životopisu pana Sýkory máte poznamenáno ‚bez závazků‘, zatímco u mého jména je zakroužkovaný můj rodinný stav a slovo ‚RIZIKO‘.“
Jeho tvář ztratila barvu. Dokonalá maska sebevědomého manažera se rozpadla. „Co si to dovolujete?“ vyštěkl a jeho hlas byl najednou o dvě oktávy výš. „To je interní dokument! Neměla jste se ho ani dotknout!“
„Neměl tu ležet,“ odpověděla jsem klidně.
„Vy si myslíte, že v tomhle oboru budete ještě někdy pracovat?“ zkusil poslední výpad. „Já znám hodně lidí.“
Usmála jsem se. Poprvé během celého pohovoru upřímně. „Pane řediteli, obávám se, že vy znáte málo lidí. Například zjevně nikoho z Inspektorátu práce. Protože tohle,“ ukázala jsem na papíry, „není jen interní dokument. To je také důkaz o diskriminačním jednání, které je v příkrém rozporu se zákoníkem práce.“ Vytáhla jsem z kapsy mobil. „A teď je to i velmi ostrá fotografie v mém telefonu.“
Ztichl. Díval se na mě, pak na papíry a pak na můj telefon. Poprvé v životě jsem viděla skutečný, nefalšovaný strach v očích takhle mocného muže. Začal koktat, omlouvat se, nabízet mi tu pozici na místě a s vyšším platem.
Vstala jsem. „Děkuji za nabídku, ale nemám zájem pracovat pro firmu, která si plete lidi s rizikovými investicemi. A mimochodem, až budete příště někoho diskriminovat, nedělejte si u toho poznámky.“
