Článek
Seděl jsem na gauči v prázdném bytě, kolem se válely nezaplacené složenky a fotka mojí malé dcery. Její usměvavé oči mě propalovaly z obrázku. Najednou mi došlo, jak strašně rychle se člověku může převrátit život vzhůru nohama. Ještě před pár měsíci jsem byl přesvědčený, že mám všechno – jistotu, peníze, lásku. A teď? Jsem tu sám.
Jak jsem potkal Miriam
Miriam jsem poprvé uviděl v klubu v centru města. Byla jiná než všechny ženy, které jsem do té doby poznal. Měla sebevědomý úsměv, přirozenou eleganci a za zády partu lidí, kteří se kolem ní točili jako planety kolem Slunce. Přiznávám, dostala mě na první pohled. A byl jsem odhodlaný udělat cokoli, abych získal její pozornost.
Peníze pro mě tehdy nepředstavovaly problém. Dařilo se mi v malé softwarové firmě, kde jsem byl spolumajitelem, a zakázky se jen hrnuly. Když jsem si namlouval, že „na Miriam musím jít ve velkém stylu“, asi jsem už v sobě tušil, že to nebude jen tak. Pozval jsem ji na večeři do luxusní restaurace, druhý den na koncert a o víkendu na spontánní výlet do Vídně. Měl jsem radost, že s nadšením souhlasila. Možná už tam jsem měl vidět náznaky, že Miriam nenápadně testovala, kam až můžu financemi zajít. Jenže jsem byl příliš okouzlený na to, abych to řešil.
Vztah, v němž peníze nebyly problém
Během pár týdnů jsem jí nabídl, aby se ke mně nastěhovala. Zdálo se mi to brzy, ale současně jsem si říkal, že když to nezkusím teď, možná pak budu litovat. Miriam se nastěhovala do mého bytu a proměnila ho v designové doupě: luxusní závěsy, drahé polštáře, poličky plné dekorací. A já byl na ten náš nový domov hrdý.
Žili jsme si nad poměry, to je potřeba přiznat. Večeře v restauracích téměř denně, dovolené několikakrát do roka, nákupy značkového oblečení, auta z autopůjčovny, když se nám zachtělo nějaké „exotičtější“ svezení. Postupně se z nás stal obrázkový pár na sociálních sítích, kde Miriam ráda sdílela fotky od bazénu či z hotelových pokojů. V tu chvíli mi to lichotilo.
Když Miriam po dvou letech otěhotněla, měl jsem pocit, že žiju sen. Říkal jsem si, že budeme úžasní rodiče, že naše dcera Veronika vyroste v milujícím prostředí, kde nic nechybí. Dokonce jsem kvůli nim začal plánovat koupi domku za městem – prostě rodinná idylka.
Tvrdý pád do reality
Jenže pak se naše zakázky zadrhly. Objevila se konkurence, několik klientů neprodloužilo smlouvy a já musel snižovat náklady. Poprvé v životě jsem čelil stresu ze splátek, protože jsem měl rozdělanou hypotéku na zmíněný dům a zároveň v plné palbě financoval společný život. Najednou se ukázalo, že peníze jsou mnohem křehčí veličina, než jsem si myslel.
Miriam o omezení luxusu slyšet nechtěla. Když jsem jí vysvětloval, že musíme ubrat ze čtyř dovolených ročně na jednu, vysmála se mi. „Ty už nejsi ten sebevědomý borec, co mi sliboval hory doly. Takhle já žít nebudu,“ odsekla a odešla do pokoje. Ta slova mě zasáhla víc, než bych přiznal. Věděl jsem, že mě stále miluje, ale uvědomil jsem si, že pro ni je moje finance mnohem důležitější součástí vztahu, než jsem tušil.
Rozkol a nečekaný konec
Přišly další měsíce, ve firmě se to trochu stabilizovalo, ale rozhodně jsem si nemohl dovolit rozhazovat. Miriam začala chodit i s naší roční Verčou častěji k rodičům, a dokonce naznačovala, že kdybych se ještě zadlužil pro vyšší standard, „všechno by bylo zase v pohodě“. Jenže to už jsem nechtěl riskovat.
Konečné vystřízlivění přišlo, když jsem jednoho večera našel Miriam sedět na gauči se složkou papírů. „Já tu nemíním čekat, až se staneš zase boháčem. Předala jsem svoje podmínky právníkovi, budeš mě muset vyplácet, aby to malá netrpěla.“ A s tím odešla i s Verčou k rodičům. Po dvou týdnech poslala SMS, že si našla menší pronájem a že o dceru se prý „postará lépe sama“, dokud nebudu schopný zajistit její vysoký standard.
Zůstal jsem jako opařený. Snažil jsem se ji přemluvit, vysvětlovat, že i tak dokážu být dobrý táta. Ale Miriam byla neoblomná. Asi nikdy nezapomenu na tu zvláštní směs vzteku a bolesti, když jsem v ruce držel rozvodové papíry.
Co teď
Teď sedím sám ve svém bytě, který je o poznání prázdnější než dřív. Kolem mě se kupí nedopité hrnky s kávou, které nestíhám uklízet. Přemýšlím, jak se mi tohle vůbec mohlo stát. Můj sen o rodině se rozplynul, a přitom bych byl možná rád i za ten skromnější život, kdybychom v něm mohli být spolu. Jenže to Miriam od začátku nechtěla – chtěla pohádku na zdobeném talíři, a já se ukázal jako nedostačující „zlatý důl“.
Někde uvnitř ale cítím úlevu. Jasně, bolí to, ale aspoň mám jistotu, že jsem s člověkem, který se mnou zůstal, jen dokud mi pršely peníze, neztratil víc let života. Dnes se mi rozsvítilo: vážně stojí za to vybudovat vztah na penězích? Nikdy! Nechci žít s pocitem, že lásku dokážu koupit. Radši si vyhrnu rukávy, zkusím se zvednout znovu po podnikatelské stránce a budu usilovat o to, aby Verča věděla, že i tatínek s menším příjmem ji miluje nade všechno.
Možná to bude boj, ale je to boj, do kterého má smysl jít. A snad už se příště nenechám tak zaslepit vlastní pýchou a touhou ohromovat. Protože peníze můžete vydělat i ztratit, ale opravdové city si za ně nikdy nekoupíte.
