Článek
Byla jsem přesvědčená, že spolu prožijeme klidný život v jedné pražské čtvrti. „Našli jsme druhou rodinu v sousedech, bude to dokonalé,“ říkala jsem s úsměvem. Jenže pak se z normálního přátelství stalo něco, co doteď nechápu, a nakonec jsem z toho vyvázla s rozumem v koncích.
S Anetou a Tomášem nás s Kamilem sblížily naše dcery, které se potkaly ve školce. Velké kamarádky se navzájem tahaly na písek, a tak jsme začali chodit na hřiště všichni společně. Čím víc jsme se setkávali, tím víc jsme poznávali, že si rozumíme: jezdili jsme na společné víkendy a dovolené, občas jsme si prohodili hlídání, když byl třeba někdo z nás dlouho v práci. „Je skvělé mít takové lidi nablízku,“ říkával Kamil. Byli jsme rádi, že to funguje jako jedna velká rodina.
Jednou se stalo, že Kamil měl noční směnu a Aneta byla pracovně mimo republiku. Mně zrovna onemocněla dcera a druhá stihla odjet k babičce. Zůstala jsem večer u Tomáše doma, protože i jeho malá měla rýmu a vypadalo to na společné léčení pohádkami. Děti si hrály, my jsme seděli na gauči a spokojeně popíjeli červené víno, abychom se odreagovali od školkových bacilů.
„Tady je klid jako v lázních,“ usmál se Tomáš a já měla pocit, že se na mě dívá trochu jinak než dřív. Nějak to plynulo, zasmáli jsme se vzpomínkám, povídali si o manželství, o svých představách a snech. Pak mě nečekaně políbil. Ten polibek způsobil ve mně výbuch, něco, co jsem vůbec nečekala. A já? Já mu polibek vrátila. Zradila jsem tak Kamila, Anetu, vlastní dítě, ale v tu chvíli jsem necítila nic než šílenou euforii.
Po tom večeru jsem se dusila výčitkami. „Jak se to stalo? Vždyť já nejsem typ pro milostné eskapády,“ honilo se mi hlavou. Po pár dnech ticha mi Tomáš napsal: „Jak to zvládáš? Mně je hrozně, ale stýská se mi po tobě.“ A já jeho zprávu nechala bez odpovědi, zarytá v pocitu viny.
Jenže za pár týdnů se situace skoro doslova zopakovala. Byli jsme nuceni zase hlídat děvčata spolu. A ten ohňostroj emocí propukl nanovo, tentokrát ještě silnější. A já si uvědomila, že mě k Tomášovi něco táhne. Někdy slova nestačí popsat to čisté poblouznění.
Od té doby jsme si našli cestu, jak se vídat dál, a vzniklo mezi námi čím dál větší pouto. Věřila jsem, že Kamila tímhle strašně zraňuji, ale nedokázala jsem přestat. Pocit štěstí a lásky byl jako droga. Rozhodla jsem se, že musím být upřímná, i když to zničí všechno kolem mě. Tak jsem manželovi přiznala poměr, on vybuchl a utekl z bytu. Aneta v slzách ode mě odvrátila zrak a mně došlo, jak moc jsem jim oběma ublížila.
Jenže to nebylo celé. Krátce nato se ukázalo, že i Kamil a Aneta spolu už několik let něco tajně mají. „Myslela jsem, že ty budeš věrná, ale já nemohla přestat s Kamilem,“ přiznala se mi Aneta, když utírala slzy a hleděla do země.
V ten moment se ukázalo, že jsme vlastně celou dobu žili nevědomky v jakési výměně manželek, o které se nám ani nesnilo. Byli jsme jako postavy z televizní show, jenže v reálném životě, kde nám nikdo neutrácí statisíce za natočené epizody. „Takže jsi věděla, že je to špatné, a stejně jsi s ním byla?“ zeptala jsem se drsně a Aneta jen pokrčila rameny.
Po pár měsících dusné atmosféry a nekonečných hádek se to ustálilo do zvláštního stavu. Tomáš je se mnou, Kamil s Anetou, naše dcery se dál kamarádí a my fungujeme jako dřív, jen v jiném rozložení partnerů.
Je to absurdní, ale nikdo nic nepředstírá: obě rodiny se občas sejdou, kecáme, smějeme se jako staří známí. „Na neplánovanou výměnu manželek docela sranda, co?“ řekla jednou Aneta a já se musela hořce zasmát. Možná to zvenčí vypadá, že jsme blázni, ale my jsme to nějak ustáli. Neříkám, že je to ideální, ale zatím to funguje. A hlavně – dcery se nezhroutily, a pro nás je to teď nový začátek.
„Nevěřila bych, že se skutečná výměna manželek může odehrát i bez televizních kamer. Ale vlastně jsem přesně to zažila. Žijeme kousek od sebe, jen jsme si prohodili partnery. A víte co? Nakonec jsme si na to zvykli.“
