Článek
Nedávno jsem vzpomínala, kolik úžasných nebo aspoň zábavných historek dokáže člověk nasbírat ve svém okolí. A došlo mi, že nejvíc se jich nabalilo v mém vlastním životě, zvlášť když do toho zasáhl alkohol a ztrácela jsem obvyklé zábrany.
Ten nejtrhlejší večer se odehrál, když jsem slavila osmadvacáté narozeniny s partou v jednom klubu na okraji Brna. Dorazila hromada kamarádů, a protože mě všichni plácali po zádech a srkali jsme jeden drink za druhým, nálada byla nespoutaná. Hudba, smích a hlavně – přípitek střídal další.
S Lukášem, kterého jsem tenkrát měla pár měsíců po svém boku, jsme se s takovou radostí pustili do tancování, až jsme byli zpocení jako myši. Pak někdo pronesl, že bych měla zažít „pořádnou narozkovou jízdu“. Hlava se mi motala, vtipy mě rozesmívaly, i když třeba nebyly kdovíjak dobré. Vtom se Lukáš naklonil a zašeptal: „Co kdybychom se teď přesunuli někam, kde budeme sami?“
Chtěli jsme něco netradičního, původně jsme zamířili k toaletám, ale tam jsem se při otevření dveří zalekla pachu a divných pohledů. Já se rozesmála: „Ne, sem fakt ne!“ Lukáš se zašklebil a řekl, že najdeme lepší. Popadli jsme bundy a vyklouzli do nočního vzduchu, plni myšlenek na dobrodružství. Čekal nás chlad, tma a taky trocha opilecké kuráže.
Zpočátku jsme se jen tak courali po ulici, stoupali kolem starých domů, až jsme dorazili na menší náplavku u řeky Svitavy. Kolem nebyl skoro nikdo, sem tam projelo auto, sem tam prošel osamělý chodec. Připadalo mi, že jsme tam jen my a naše touha. Svírali jsme se v náručí, líbali ve stoje, pak jsem uviděla takový kousek zeleného plácku vedle zdi. „Co kdyby…“ Lukáš se zasmál, tak tam skončili.
V hlavě mi všechno běželo jak v mlze, slyšela jsem sama sebe hihňat se nad tím, jak moc šílené to je. Chvíli to bylo celkem vzrušující, i když jsme se spíš zápasili s vlastní nešikovností. Vtom se mi zdálo, že ve vzduchu něco divně páchne. Ignorovala jsem to, dokud se Lukáš nezačal vrtět a varovně zvedal obočí. Začala jsem zkoumat zem kolem mě a – ke svému zděšení – zjistila, že se válím v odporném psím výkalu.
Úlek, stud, hnus. V té tmě jsem zakňourala: „Bože, fuj, to nemůže být pravda!“ a vyskočila, i když se mi v hlavě točilo. Záda a bok jsem měla pěkně obarvené. Z pol opilecké euforie jsem spadla do hysterického křiku. Lukáš nevěděl, jestli se má smát nebo se mě litovat. „Klid, hlavně klid,“ snažil se mě ukonejšit, ale já se točila dokola a drhla si tričko, které bylo nasáklé tou ohavností.
Zkusila jsem se vrhnout k vodě, že tam tričko vyperu, jenže břeh byl prudký a temný, měla jsem co dělat, abych nesjela přímo do vody. Lukáš mě naštěstí popadl. Potom si sundal vlastní tričko a vrazil mi ho do rukou, abych se do něj oblékla. Byl sice mokrý potem, ale v danou chvíli mi to připadalo jako nejlepší možnost.
Zpátky ke klubu jsme se přišourali v tak komické stavu, že se u vchodu nikdo nestačil divit: Lukáš svlečený do půl těla, já v jeho velkém triku, pořád trochu šokovaná. Vyhazovači u dveří na nás koukali, Lukáš nabídl vysvětlení, že jsem upadla a umazala se na trávě. Tipuju, že si mysleli své. Ale naši známí uvnitř se samozřejmě okamžitě dozvěděli pravdu, protože já to hned vyklopila. Poprask a smích, pro ně to bylo tak vtipné, že to ještě dnes občas vytáhnou, když dojde řeč na nejdivnější příhody. Mně nezbylo než se přidat k záchvatům smíchu, i když jsem v sobě pořád cítila dozvuky toho zápachu.
Zpětně si říkám, že opilý sex může být plný vášně, jenže to je spíš romantická představa. Realita nám ukázala, že snadno skončíte v mnohem horší situaci. A tak když se mě dnes někdo ptá, jaké mám ponaučení ze svých mejdanů, s úsměvem dodávám: „Když už musíte vyzkoušet milování na ulici, vždycky si posviťte na to, do čeho si leháte.“
