Článek
Neměla jsem v plánu vést dvojí život. Dokonce bych přísahala, že ještě před pár lety bych něčemu podobnému nevěřila. Jenže teď se dívám do zrcadla a říkám si: „Co se to stalo se vzornou holkou, která odmalička nesnášela lež a podvádění?“ Jmenuju se Míla, bydlím na okraji Pardubic, mám manžela a dvě dcery. Můj muž Jaroslav je skvělý táta, snaživý, hodný člověk, který by se pro nás rozkrájel. Vlastně nechápu, jak ho můžu takhle zrazovat.
Začalo to poměrně nenápadně. Kolem mě vždycky kroužilo pár chlapů, obzvlášť když jsem se v práci účastnila firemních večírků. Brala jsem to jako nevinné flirtování, hezké potvrzení, že ještě nejsem pro svět neviditelná. Jenže po nějakém čase přišla večerní akce v jedné vinárně.
Potkala jsem tam Dominika, ten typ muže, který dokáže lichotit beze slov, jen pohledem. Byla jsem z toho celá rozechvělá. Najednou jsem cítila, že to možná není jen obyčejný flirt, protože jsem měla nutkání zjistit, jestli je opravdu tak přitažlivý i za zavřenými dveřmi. Takhle vznikla má první nevěra.
Ráno mě popadl příšerný pocit viny. Zahlížela jsem do kuchyně na Jaroslava, jak připravuje dětem svačiny, a chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že za nic na světě nechci zničit naši rodinu. Několik nocí jsem nespala, probírala jsem se možnostmi, jak mu to říct, jak se mu omluvit a poprosit ho za odpuštění. Jenže jsem se bála, že by mě to stálo všechno: domov, lásku, důvěru. Nakonec jsem si slíbila, že to byla jednorázová chyba a nikdy už nic podobného neudělám.
Uplynulo několik měsíců a já zase skončila s cizím mužem. Tentokrát jsem ho potkala při nákupu knih. Ptala jsem se, zda neví o nějakém zajímavém autorovi, a vyklubala se z toho příjemná debata nad kávou, která se v pozdějších hodinách změnila v něco mnohem víc.
Dokonce jsem ho pozvala k sobě do pronajatého ateliéru, který mám na fotografování. Když mi pak říkal, jak jsem krásná a jak si váží toho, že se se mnou může smát, bylo to jako droga. Cítit se chtěná. Já přitom v hlavě slyšela Jaroslava a děti. A neudělala jsem nic, abych to zastavila.
Po druhé nevěře jsem upadla do ještě většího zmatku. Došlo mi, že asi nejde o nehodu nebo slabou chvilku. Spíš ve mně cosi dřímá, co potřebuje čas od času ven. Ten pocit, že jsem pořád schopná vzbudit vášeň i v někom jiném než v mém věrném manželovi, mě paradoxně udržuje šťastnou. Po takových chvílích se vracím k Jaroslavovi s pocitem, že mu můžu dát víc, že si ho vážím jako stálého partnera. Je to děsivý rozpor, protože vím, jak moc to vůči němu není fér.
Zkoušela jsem si zakazovat chodit do společnosti. Nějaký čas jsem se držela stranou, abych nepodlehla pokušení. Jenže to mi přineslo akorát frustraci – najednou jsem byla podrážděná, necítila jsem se žádaná. Řekla jsem si, že musím zjistit, proč si takhle kazím vlastní život, a napadlo mě vyhledat terapeuta. Zatím o tom jen uvažuji. Nechci riskovat, že se to manžel dozví od někoho cizího, ale je to asi lepší možnost, než abych to jednou sama vyhrkla, až mě přemůže svědomí.
Nejhorší je, že kdykoli se ke mně někdo začne chovat galantně a dvořit se mi, cítím, jak se stará Míla obrací kamsi do pozadí a já se vrhám do té jiskry. Pořád miluju Jaroslava, jsem mu vděčná za rodinu i všechno, co spolu budujeme. Jenže zároveň tu a tam potřebuji změnu. „Připadám si jako člověk, který má doma tu nejlepší večeři, ale stejně si občas skočí do fastfoodu,“ popsala jsem to kamarádce a ona byla v šoku. Nevím, jestli mě nějaká terapie dokáže zbavit toho dvojího života, ale aspoň musím zkusit pochopit, odkud se bere ta moje neukojitelná potřeba.
