Článek
Jako mladá jsem pár let žila s rodinou ve Francii, kde jsem pracovala jako au pair. V té rodině měli autistickou holčičku, která pro mě byla první setkání s postižením. Viděla jsem, jak je pro rodiče náročné starat se o dítě, které potřebuje zvláštní pozornost téměř na každém kroku. Tenkrát mi problesklo hlavou: „Takového břímě bych asi neunesla.“
Po návratu do Čech jsem se zamilovala do Karla, docela obyčejného chlapa z menšího města. Postavili jsme dům kousek za Pardubicemi, narodily se nám dvě holky, Andrea a Alžběta. Žili jsme spokojeně, já pracovala jako kosmetička, Karel dřel jako mistr ve firmě se stavebním materiálem. Holky nám rostly před očima a nic nenasvědčovalo, že by se život mohl obrátit vzhůru nohama.
Pak, pár let před čtyřicítkou, jsem se začala cítit divně. Často mi bylo špatně od žaludku, motala se mi hlava. Má praktická doktorka mi poradila udělat si test, a já se tomu pousmála: „Já? V tomhle věku… těhotná?“ Ani ve snu by mě nenapadlo, že test ukáže dvě čárky. Byla jsem v šoku, ale trošku i šťastná. Holky už jsou větší, Karel byl nadšený, že by mohl mít kluka.
První týdny probíhaly víceméně normálně, i nevolnosti zmizely. Jenže na jednom vyšetření lékař zbystřil. Výsledky screeningu nebyly dobré. Řekl mi, že existuje slušná šance, že budu mít dítě s Downovým syndromem. A i kdyby to byla falešná poplašná zpráva, prý by stálo za to udělat další podrobné testy. Zhroutila jsem se v autě, když jsem odtamtud odjela.
Doma jsme to nejdřív neřekli ani dcerám, nechtěla jsem je děsit. Karel mě utěšoval: „Možná to poplet, počkejme na další výsledky.“ Druhý test mi ale vyšel ještě hůř, a nakonec mi odebrali plodovou vodu. Výsledek: chlapeček s Downovým syndromem. Seděla jsem tam s mobilem u ucha, lékař mi to oznamoval a já měla pocit, že se mi hroutí zem pod nohama.
Nikdy jsem nemusela řešit takovou otázku: „Mám syna přivést na svět s vědomím, že ho čeká postižený život?“ Karel se tvářil rozpolceně. Naši rodiče, hlavně moje máma, měli jednoznačný názor, že bych potrat měla podstoupit. Rozhodně prý nejsem nejmladší, holky taky potřebují pozornost a jeden život prý nelze obětovat pro druhý. Naopak v dcerách jsem viděla naději. Ony horlivě hledaly příběhy, kde doktoři strašili Downovým syndromem a nakonec se dítě narodilo zdravé.
Jenže tady je to podle lékařů jasné. Na ultrazvuku jsem viděla malou hlavičku, tělíčko, a chtělo se mi brečet. „Co když se pletou, co když se všechno změní?“ nadávala jsem svému osudu, že mě donutil zvažovat život a smrt vlastního dítěte. Mám podepsat papír a jít na pozdní přerušení? Nebo to risknout a doufat, že s podporou rodiny dokážu dát život synovi, který možná nikdy nebude samostatný?
Dospěla jsem do okamžiku, kdy se musím finálně rozhodnout. Zbývá mi jen krátká lhůta, po ní už by to nešlo. Sedím v obýváku, Karel chodí kolem, chtěl by mě obejmout, ale já se mu vysmekám, protože uvnitř jen křičím. „Co když zničím budoucnost celé rodině? A co když ho prostě miluju, i když je takový?“
