Článek
Nejsem zrovna prototyp holky, která se o mužích vyjadřuje v romantických superlativech. Vždycky jsem měla lehce podivné fantazie, že bych dokázala kluky nebo muže jaksi „oblbnout“, aby mi dobrovolně vydali své finance. Možná vám to zní jako zlatokopecký syndrom, ale pro mě to není jen o bohatství. Je to spíš o tom pocitu, že můžu být středem obdivu a oni mi to zároveň hmatatelně potvrzují přes peníze.
Nechci lhát: kdysi jsem zkoušela, co se dnes nazývá „findom“, tedy finanční dominance, kdy se najdou lidé ochotní platit jen za pozornost nebo symbolické ponižování. U mě se to ale nesetkalo s úspěchem. Nejsem žádná profesionálka v ovládání a v tom, aby někdo klečel u mých nohou. Spíš mě jen fascinovalo, že by nějaký muž mohl otevřít peněženku a nasypat do ní částky jen proto, aby mě potěšil.
Přiznávám, cítím v tom ždibec viny – jako kdybych si uvědomovala, že je to manipulativní a že vlastně záleží na tom, jakou hodnotu se mnou spojují. Ale ta představa, že mi muž říká: „Na, vezmi si ty peníze, protože jsi pro mě bohyně,“ mě prostě dohání k určité euforii. Možná je v tom nějaký zraněný pocit z dětství, třeba potřeba ujištění, že jsem důležitá. Nejsem psycholožka, tak si sama zkouším vysvětlit, proč to vlastně tak moc chci.
S pár kluky jsem se přátelila, a občas jsem ve flirtech naznačovala: „Hele, budeš moje zlatá kreditka?“ – samozřejmě v nadsázce. Většina reagovala, že jsem střelená, a já se tomu zasmála. Ale v nitru jsem čekala, jestli se jeden z nich chytí a začne přemítat, že by mi třeba koupil něco jen pro radost. Už jen malé gesta mě dovedou nakopnout – když mi někdo najednou řekne: „Zaplatím ti za kadeřníka,“ cítím, jak se mi uvnitř rozlévá ta slastná vlna: Takže jsem opravdu natolik cenná, abys mi tímhle způsobem projevil obdiv?
Trochu mě děsí, kam to může vést, kdybych se tomu plně oddala. Mám kamarádky, co vždycky měly spíš averzi vůči „sponzorům“. Já to chápu, ale jejich námitky znějí, že se takhle ztrácí rovnocennost vztahu. Přesně to mě paradoxně láká – tak trochu porušit tu rovnocennost a cítit se nadřazená. A zároveň to v sobě nestydatě míchám s myšlenkou, že je to i nevinná hra. Jenže i já sama tuším, že v tom může být stín manipulace, který by se někomu ošklivě vymstil.
Když si představuju budoucnost, vidím se někdy v obraze ženy, která třeba nemusí do detailu ovládat chlapy, ale prostě ráda přijímá dary, protože tak její partner(ři) vyjadřují úctu či závislost. Připadám si občas povrchní, když to říkám nahlas, ale v mém nitru je to silné. Mám potřebu stoupnout si na piedestal a slyšet: „Jsi nádherná a dokonalá, tady máš, co budeš chtít.“
Část mě ví, že skutečný vztah by neměl být založen jen na penězích. Přesto to mnou cloumá. Ten pocit, kdy otevřu peněženku partnera a on dobrovolně říká: „Vem si, kolik chceš,“ mě nabíjí sebevědomím, kterého se mi jindy nedostává. Připadám si jako bohyně, co může lusknout prsty a dostat novou kabelku či doplněk, ale hlavně si říkám: Ty jsi to dokázala. On tě cení, protože je schopný kvůli tobě šáhnout do kapes.
Je to trochu kolotoč: cítím pýchu i výčitky. Znám spoustu lidí, kteří by mě pokárali, že muže jen „využívám“. Ale je to využívání, když chlap sám od sebe má chuť mi sloužit nebo mi dávat to, co si řeknu? Možná je to na hraně. Někde uvnitř tuším, že to nepotřebuji pro život. Ale holt je to ta rozporuplná touha, která mě vábí.
Zatím se mi to nepodařilo rozjet doopravdy, nefunguje to tak jednoduše jako ve filmech. Ale zůstávám v pokušení a při každém novém kontaktu s mužem vyhodnocuju: „Mohlo by to být on, kdo mi nastaví zlatou cestu?“ A pak mě zahltí menší provinilost, když si uvědomím, že bych mohla manipulovat něčí city nebo slabosti jen pro vlastní prospěch. Je to ošemetné.
Nicméně to je moje upřímná zpověď. Třeba jednou zjistím, že je to jen barvitá fantazie, která se v reálu neujme. Nebo se to naopak stane mojí „kariérou“ – nevím. Zatím balancuju na linii mezi tím, co mě vábí, a tím, čeho se i sama děsím. A to, že o tom mluvím nahlas, mi trochu pomáhá vyrovnat se s vědomím, že ve mně tahle neobvyklá (a trochu egoistická) stránka existuje.
