Článek
Jana měla od malička poměrně napjatý vztah se svou matkou. Toužila po tom, aby byly nejlepší kamarádky, jezdily spolu na výlety, sdílely všechny radosti a starosti. Jenže realita byla úplně jiná. Máma ji neustále kritizovala a zdůrazňovala, co všechno Jana dělá špatně.
Už během dětství se u nich doma hodně řešily peníze – většinou jich nebylo dost. Jana proto byla rozhodnutá zajistit si v dospělosti úplně jinou životní úroveň. Pracovala dlouhé hodiny, utekla z malého města do většího, pronajala si malý byt a od rána do večera se věnovala práci v on-line médiích. Máma to nechápala. „Život přece není jenom o práci a vydělávání,“ rýpala často.
S porozuměním se Jana obvykle setkala spíš u přátel. Pracovní vytížení ji bavilo a cítila, že se může někam posouvat. A partnerské vztahy? Tam trochu tápala, střídala se u ní období dlouhých pracovních dnů s krátkými neúspěšnými vztahy. „Ty si prostě neumíš vybrat chlapa,“ říkávala máma pokaždé, když se Jana znovu rozešla s někým, kdo se ukázal jako nespolehlivý.
Až jednou potkala Roberta. Byl starší a vyzařovala z něj zvláštní rozvážná energie. Na první pohled pochopila, že se zná s její matkou – když se o tom zmínila, jen se usmál a prohodil: „Jo, dřív jsme se vídali. Tvoje máma je fajn člověk.“ Jana z toho neměla žádné podezření. Další měsíce jim s Robertem ubíhaly v krásné harmonii, chodili do divadla, na dlouhé procházky, vyjeli si i na dovolenou. Zamilovala se do jeho klidného vystupování a opory, kterou jí poskytoval, kdykoliv cítila, že už je práce nad hlavu.
Po půl roce ho chtěla představit matce. Nenapadlo ji, že to může být problém. Jenže jakmile máma v Robertovi poznala svou dávnou studentskou lásku, najednou jako by se spustila lavina nepřátelství. „Chceš si snad dokazovat, že jsi lepší? Co to je za nápad, chodit s chlapem, o kterém víš, že byl kdysi moje přání?“ vyjela na Janu prudce.
Až tehdy Jana pochopila, že matka k Robertovi v mládí něco cítila, i když šlo spíš o platonické poblouznění. Přesto tuhle skutečnost nedokázala překousnout. Bez ohledu na to, že Robert a máma nikdy opravdu nechodili, od té chvíle se s Janou přestala bavit, nebrala jí telefony a dokonce ji ze svých návštěv vyloženě vyháněla.
Robert Jany situaci litoval. Navrhl, že si s její matkou promluví a vše vyjasní. Jana ale věděla, že by to bylo jenom přilévání oleje do ohně. Nechtěla matku ještě víc popudit. Doufala, že čas všechno zahojí, a mezitím spolu s Robertem začala plánovat budoucnost.
Když ji požádal o ruku, Jana byla štěstím bez sebe. Svatba se pomalu rýsovala. A tehdy se snažila matce znovu zavolat. „Já na žádnou takovou svatbu nepůjdu!“ odsekla matka. A tím to pro ni skončilo.
Jana zůstala v šoku. Její otec už zemřel, neměla moc blízkých příbuzných, a najednou si uvědomila, že se ve svatební den nebude mít koho chytit. Zkoušela matce posílat sms, psát e-maily, nechávala jí vzkazy na záznamníku. Všechno marné.
Teď, pár měsíců před svatbou, Jana stále doufá, že se máma uklidní a přijede. Robert stojí při ní, ale netuší, jak celou situaci napravit. „Nesmíš se mě kvůli ní vzdát,“ říká, když vidí, že je Jana zoufalá. Ona ví, že by to byla bláhovost – konečně našla vztah, který funguje. Ale představa, že si ji maminka vyslechne a pochopí, že není nepřítelem, ji nepřestává strašit.
Zatím se pomalu smiřuje s tím, že na svatbě matku neuvidí. „Třeba přijde aspoň na večer, až uvidí fotky, pochopí, že jsme šťastní,“ utěšuje sama sebe. Přesto pořád cítí, jak jí v srdci schází mateřská podpora, o které celý život snila.
