Článek
Zpočátku jsem si myslela, že si jen na chvilku od sportu odpočineme, než dcera trochu povyroste. Ale David se rozhodl, že on v ničem polevit nehodlá. Zatímco já se najednou musela starat o dítě i domácnost, on jezdil na kole celé víkendy. Odmítal se smířit s tím, že dceru potřebujeme vést k pohybu jemně, ne hned na stokilometrové túry.
„Vy dvě jste pomalejší, já se chci pořádně vyšťavit,“ říká mi, jako by Ema nebyla jeho dcera, ale balvan uvázaný ke kotníku. Emu lituju. Je jí sedm a nemá zrovna v oblibě dřinu, jakou David u sportu vyhledává. Má ráda plavání v bazénu, občas s chutí vyzkouší brusle, ale roli hrdinského dříče odmítá hrát.
Teď v září začala chodit do první třídy a David vycítil šanci. „Bude mít jasný režim, tak ji přihlásíme do atletiky,“ řekl a bez řečí ji zapsal i do pohybových her. Ema je z toho otrávená, občas se rozbrečí, když jí najednou dojde, že volný čas se promění ve cvičení. David jen krčí rameny: „Jednou mi za to poděkuje. Nebude z ní gaučák.“
Najednou se cítím strašně osamělá. Kdysi jsme byli dokonalý tým, dvě duše, které se nehádají o tempo běhu nebo délku trasy na kole. Teď je David pryč pokaždé, kdy se naskytne volná chvíle: hory s kamarády, cyklovýjezdy na půl dne. Ema a já vyrážíme maximálně do parku, občas do aquacentra, ale i tam bych ho ráda viděla. On přitom spíš pronese: „Bazén? Ztráta času, nejdu se jen cachtat.“
Někdy se těším, že s ním prožijeme sobotní dopoledne jako rodina. On jen s povzdechem: „Dneska si musím dát pořádnou jízdu, sedět u hřiště je nuda.“ Tak si balím dceru, jedu na návštěvu k rodičům nebo s ní za kamarádkou, co má stejně staré dítě. V duši mi roste hořkost, protože vím, že bych taky ráda vyběhla do lesa s Davidem, cítit energii a sdílet tu radost. Ale Ema to zatím tak nevidí. A já? Nemám to srdce ji nutit do extrémů, které vyhledává můj muž.
Když se pokusím otevřít diskuzi, David buď pokrčí rameny, nebo se naštve: „Ty přece taky můžeš, ne? Zajistíme hlídání a pojď se mnou.“ Jenže co když dcera bude chtít být s námi? Dovede si představit, že sedmileté dítě nezvládne dvacet kilometrů do prudkého kopce?
Když jsem kdysi porodila Emu, myslela jsem, že se náš svět prostě přizpůsobí třem lidem. Jenže David si jede svoje a najednou mám pocit, že ve dvou sice existujeme, ale ne jako rodina, spíš jsme dvě oddělené planety. „Jednou mě to přestane bavit,“ říkám mu. On jen pohodí hlavou: „Neblbni, to je jen období.“
Nejspíš se bojím, že až se Ema stane vzpurnou puberťačkou a nenávistně odmítne sport ve všech formách, my dva se budeme definitivně míjet. „Netlač jí do kroužků, na které se netěší,“ opakuju mu, ale on je přesvědčený, že jen tak z ní nebude leklá ryba.
