Článek
Myslela jsem, že s Davidem jsem našla svou spřízněnou duši, se kterou si budu povídat o všem – o radostech, obavách a plánech do budoucna. Už na začátku našeho manželství jsme si slibovali, že budeme vždycky otevření, že si na sebe najdeme čas a budeme si navzájem naslouchat. Jenže teď mám pocit, že jsem v jeho životě spíš na vedlejší koleji, zatímco hlavní roli hraje Katka, jeho věrná kamarádka z dětství.
Čtyři hovory denně. Od rána do večera. Nechci působit jako chorobná žárlivka, ale copak je normální, aby si dospělý chlap volal s někým čtyřikrát za den, zatímco na svou vlastní ženu sotva prohodí pár vět? Když jsem se ho s tím konfrontovala, jen se pobaveně usmál a udělal ze mě přecitlivělou. Řekl mi: „Vážně ti vadí, že si zavolám s Káťou? My jsme fakt jen kamarádi, přece to víš!“ Jak bych to mohla vědět, když jejich hovory trvají věčnost a já z nich slyším jen zlomky slov?
Možná o románek doopravdy nejde. Přesto se cítím odstrčená – nebo spíš přehlížená. Když se totiž chci Davidovi svěřit s něčím, co mě trápí, odbyde mě v nejlepším případě slovem „promluvíme si později“. Jenže žádné „později“ jaksi nenastává. Zato s Katkou dokáže probrat i banální hlouposti, které by mi jinak připadaly směšné. Jenže jim dvěma směšné nejsou – dokážou si o nich povídat třeba hodinu, jako by to bylo to nejdůležitější na světě.
Vzpomínám si na časy, kdy jsme si s Davidem dokázali povídat dlouho do noci, svěřovali jsme si sny, tajné obavy, budoucí plány. Teď, když se mu snažím naznačit, že mi chybí naše společné večerní hovory, jako by mě neslyšel. Nechci ho nutit, aby Katku úplně odstřihl – nesporně k sobě mají historické vazby, které nejde jen tak vymazat. Jenže mám pocit, že v našem manželství je najednou někdo třetí, a já se vedle nich cítím nepatřičně.
Někdy se ve mně míchá hněv, zklamání a trochu i zoufalství. Proč není ochotný naslouchat mým citům? Copak to nechápe, že mám strach, aby mu Katka postupně nepřerostla přes hlavu a já neskončila jako pouhá bytná v jeho životě? Někdo, s kým sdílí účty a domácí povinnosti, zatímco ta opravdová blízkost se odehrává přes telefon s někým jiným?
Nechci hrát roli hysterky, která zakazuje manželovi kamarády. Ale už mě unavuje vysvětlovat, jak moc mě to bolí. Po každé takové hádce se cítím jako špatná manželka, co mu nepřeje radost a dělá scény. Přitom jediné, co chci, je cítit, že si na mě dokáže udělat stejný čas a projevit stejnou empatii jako pro kamarádku z dětství. Copak je to tak moc?
Čím déle to trvá, tím větší pochybnosti ve mně hlodají. Začínám se ptát, kde je moje místo v jeho životě. Katka je možná jen nevinná nostalgie, návrat do časů, kdy byl David bezstarostný kluk. Jenže já tu dnes jsem proto, abychom společně tvořili přítomnost a budoucnost, ne abych sloužila jako kulisa v pozadí.
Je mi jasné, že tohle nemůže pokračovat donekonečna. Buď pochopí, že tohle „přátelství“ nesmí narušovat náš prostor, nebo se budu muset rozhodnout, kde je moje hranice. Protože žít v manželství, které vlastně funguje jen napůl, mě ničí čím dál víc. A jestli David nepřijde na to, že potřebuju jeho pozornost, jeho čas a hlavně jeho ochotu probírat věci stejně důkladně jako s Katkou, možná nás čeká obtížné rozhodnutí o tom, jestli spolu vůbec zůstat.
Nechci vyhrožovat ani tlačit na pilu, ale taky nemůžu sedět se založenýma rukama a čekat, až se stanu nepotřebnou figurkou v jeho životě. Vím, co chci: partnera, který bude skutečně partnerem – sdílejícím, milujícím a otevřeným. Pokud si David myslí, že mu jen tak odpustím pocit, že jsem v našem vztahu „navíc“, může se hodně mýlit. A to je asi ta nejbolestnější část – uvědomění, že budu muset jednat, i kdyby to znamenalo riskovat všechno, co jsme dosud měli.
