Článek
Řekněte mi, co je špatného na tom, že chci mít hezký život? Vždycky jsem věděla, že moje cesta k pohodlí a luxusu povede skrze muže, který na to má. Jsem snad horší proto, že se mi nechce dřít v práci za minimální mzdu a dotovat tak chlapovi veškeré rozmary, když mám šanci najít si někoho, kdo ty peníze má, a žít si jako princezna? Nemyslím si.
Můj manžel Petr mě okouzlil především tím, že se nebál utrácet. Čerstvě po škole to pro mě bylo jako splněný sen – žádné starosti, mohl mi zaplatit dovolené, nové oblečení, ba dokonce celé zařizování bytu. Já do toho vnesla trochu krásy, elegance a společenského vyžití. On obstaral finance. Připadalo mi to jako přirozeně výhodný obchod.
Jenže poslední dobou se mi zdá, že se něco mění. Petr se pořád ohání tím, kolik ho stojím, a že bych si taky mohla něco vydělat sama, nebo aspoň přispět. A já se ptám: proč? Copak jsme si od začátku jasně nedomluvili pravidla? On pracuje a vydělává, já se starám o sebe, reprezentuju a zajišťuju, aby měl útulný domov. Na tom není přece nic špatného. Přesto na mě občas kouká jako na někoho, kdo užívá výhod bez práce.
Dobře, vím, že nejsem žádná ušlápnutá hospodyňka. Nebaví mě vařit, neumím uklízet a do práce se opravdu nehrnu. Proč bych taky měla? Když se chce muž chlubit krásnou ženou, musí počítat s tím, že to něco stojí. Nové šaty, pravidelná údržba nehtů, kosmetika, kadeřnice, posilovna – to vše není zadarmo. A já se nikdy netajila tím, že si zakládám na tom, abych vypadala dokonale. Přiznávám, že ráda utrácím a nehodlám se to naučit jinak.
Když mi Petr občas předhodí: „Kdybych přišel o práci, co bys dělala?“ – tak mu otevřeně odpovím: „Našla bych si jiného. Nebo se postarám, abys o tu práci nepřišel.“ Je to snad zločin? Já si přece jen střežím své štěstí a zázemí. Nehodlám se propadat do bídy. Proč bych měla dělat kompromisy, když vím, že ženy, které opravdu chtějí, si dokážou najít bohatší partnery, než jsou oni sami?
Neříkám, že Petrovi ubližuju nebo ho zneužívám. On věděl, že když si mě bere, nejdu do manželství s vizí, že budu sedět v kanceláři nebo v továrně a přinášet domů výplatu. Občas mi řekne, že se chová, jako by peníze rostly na stromech. Odpovím mu: „No a nerostou snad? Vždyť je to jen papír. Navíc když vyděláváš dost, tak co je na tom špatného?“
Možná to zní povrchně, ale peníze pro mě znamenají svobodu. Miluju pocit, kdy si můžu koupit cokoliv, co se mi líbí, a nemusím řešit cenovku. Ráda se ukazuju na luxusních místech. A co teprve ty dovolenkové rezorty, kde je all-inclusive, kde se nemusíte o nic starat? Tak jsem si to odjakživa představovala a uvěřila, že jsem potkala muže, který mi tohle umožní.
Jenže poslední dobou cítím, že si Petr začíná stěžovat stále častěji. Prý dělám dluhy na kreditce, přeháním to s nákupy oblečení a bot. Jednou dokonce prohlásil, že mám víc kabelek než triček, a jestli to není už trochu moc. Začíná mi to lézt na nervy, protože já jsem přece byla vždycky taková – chtěla jsem mít krásné věci a žít na úrovni. Není fér, aby mi to teď vyčítal.
Když si postěžuji kamarádkám, občas slyším, že bych měla mít nějaké vlastní příjmy, že je to jistota. Ale popravdě, já jsem nikdy žádnou „velkou kariéru“ neplánovala. Mým cílem bylo vždycky najít muže, který se o mě postará, a za to mu dám svůj půvab, šarm a milou společnost. Je to svým způsobem práce, byť to nikdo nechce uznat. Vždycky vypadat skvěle, usmívat se, být k dispozici, když si jde zahrát golf s partnery, a přitom vypadat jako dokonalý doplněk – i to je dřina!
Moje touha po luxusu není nic špatného. Každý má nějaké sny a já ten svůj žiju. Jsem zvyklá na určitou úroveň a nebudu se kvůli Petrovi snižovat. Pokud ho obtěžuje, že utrácím, měl by se víc snažit vydělávat, ne? Nebo ať si nestěžuje a přijme, že já taková prostě jsem a nebudu se měnit. Nedovedu si představit, že bych se zítra postavila k pokladně nebo šla dělat servírku, abych mu dokázala, že taky něco zvládnu. Vždyť by to byla ztráta času.
Vím, že někdo nad tímhle kroutí hlavou a říká si, jak můžu být tak sobecká. Ale není to sobecké. Je to upřímné. Nežít ve lži. Nikdy jsem se netvářila, že budu skvělá hospodyňka. Přitahovalo mě na Petrovi, že mi dokáže poskytnout bezpečné a pohodlné zázemí. Tak proč teď, když je před námi, dělá scény? Měl si dobře rozmyslet, co vlastně chce. A já zase, jestli mi stojí za to poslouchat řeči o tom, jak moc utrácím.
Mrzí mě, že Petr najednou zapomněl, jak jsme si na začátku nastavili pravidla. Přehodnocuje je, dělá ze mě vyžírku. Jenže co se zkusit na to podívat z mé strany? Já jsem ho vždy reprezentovala, byla mu ozdobou ve společnosti, chválili jeho vkus, a on se pyšnil tím, že mám vždycky dokonalý outfit. Teď mu najednou došla trpělivost? To je tedy férové!
Nechci se hádat, ale taky se nechci nechat zatlačit do kouta. Pokud můj manžel není schopný přijmout, že jsem byla, jsem a budu náročná, možná jsem vsadila na špatného koně. Mít bohatého muže ještě neznamená, že bude navždy rád otevírat svou peněženku. Člověk musí být připravený na všechno. Ale já se rozhodně nehodlám usadit s chlapem, který mi bude každou účtenku vyčítat.
Takže buď akceptuje, že je se mnou život trochu dražší, nebo ať mi to řekne narovinu. Pak si aspoň ušetříme čas. Já jsem byla vždycky na rovinu: peníze pro mě znamenají klid, svobodu a radost. Když si za ně nemůžu dopřát, o čem to pak je? Jak říkám, život je krátký a já ho chci žít naplno. Pokud se mnou nechce držet krok, ať si najde jinou, která mu doma uvaří levný oběd. Já mám na víc.
