Článek
Býval u nás často, jezdil s námi na víkendovou chatu a vždycky se tvářil jako milý, spolehlivý člověk. Jenže najednou se začal chovat tak, že jsem se cítila víc a víc nesvá. A když jsem všechno řekla manželovi, přišla druhá rána. Nečekala bych, že se mě nejen nezastane, ale ještě naznačí, že celou věc „přeháním“.
Lichotky, kterým jsem nepřikládala význam
Zpočátku šlo o nevinné komplimenty. „Máš hezké tričko, hrozně ti sluší barva vlasů, vypadáš skvěle, úplně záříš.“ Takové poznámky se čas od času objeví i od kolegů či kamarádů, takže jsem se nebála. Spíš jsem to považovala za zdvořilost, kterou člověk prostě přijme s úsměvem a nijak dál neřeší.
Jenže postupně to začalo přituhovat. Občas se stalo, že jsme spolu v kuchyni nebo obýváku zůstali sami, a on si sedl blíž, než bylo pohodlné, a díval se na mě pohledem, ze kterého mi bylo divně. Připadalo mi, že mě zkoumá od hlavy až k patě. Pak zničehonic prohodil: „Víš, jsi fakt skvělá ženská. Kdybych měl takovou za partnerku, opečovával bych tě.“ Nejdřív jsem to přešla jako nejapnou poznámku a snažila se dělat, že neslyším. Ale vnitřně mě to rozhodilo.
Dvoření, které překročilo hranice
Časem začaly chodit i SMS zprávy, ze začátku sice ne výslovně intimní, ale plné narážek: „Dnes ti to zase seklo. Doufám, že se víc usmíváš i na mě, ne jen na svého muže.“ Podobné věty jsem se snažila ignorovat, mazala jsem je, ale začínala jsem být nervózní, protože už to nebyly pouhé lichotky. Když jsem se potom zmínila, že mi to není příjemné, tak mě odbyl slovy: „Přece se neurazíš kvůli pár komplimentům, vždyť to přece dělám pro tebe…“
Nebyla jsem si jistá, jestli už se mi to celé nezdá, jestli nejsem přecitlivělá. Jenže pak přišla situace, která mě definitivně vyvedla z omylu. Byli jsme s manželem a jeho kamarádem na rodinné oslavě. Uprostřed shonu se stalo, že jsem najednou v chodbě zůstala sama s kamarádem, který mi najednou zastoupil cestu a s úsměvem mi řekl: „Měla bys být ráda, že o tebe někdo tolik stojí. Můj nejlepší kámoš tě dost neoceňuje, co?“ A než jsem stačila reagovat, pokusil se sáhnout mi na rameno a přitáhnout si mě blíž.
Svěřila jsem se manželovi a čekal mě šok
Večer jsem manželovi všechno řekla. Vylíčila jsem mu, co jeho kamarád dělá, že mi to opravdu vadí, že mám obavy, kam to směřuje. Čekala jsem, že bude rozzuřený, že řekne něco jako: „To přece nemůže, jednou si to s ním vyřídím, takhle se k tobě nesmí chovat!“ Místo toho se na mě jen dost nevěřícně podíval: „Ty jo, to by Tomáš přece neudělal. Určitě to nemyslel tak, jak si myslíš. Znáš ho, on je prostě přátelskej.“
Úplně mě zmrazil. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že si to nevymýšlím, že už překročil všechny hranice a že se necítím bezpečně. Místo odpovědi jsem slyšela: „Víš, někdy jsi docela vznětlivá. Třeba jsi jen špatně pochopila, jak to myslel. Jste oba dospělí, tak si to vyříkejte.“
Zůstala jsem na manžela zírat. „Já si to mám vyříkat? A co ty, tobě je fuk, že tvůj nejlepší kámoš sahá na tvoji ženu?“ On jen pokrčil rameny. „Fakt nechci ničit dlouholeté přátelství kvůli nějakému nedorozumění. Měj rozum.“
Cítila jsem se podvedená a nechráněná
Bylo mi, jako by mě manžel kompletně zradil. Zatímco jeho kamarád mi posílá oplzlé SMS zprávy a snaží se mě osahávat, on klidně říká, že to je určitě jen „nedorozumění“ a nemíní mu ani promluvit do duše. Člověk by čekal, že muži, který ženu miluje, budou tyhle věci připadat jako naprosto nepřijatelné. Ale můj manžel spíš vypadal, že se bojí, aby si to nerozházel se svým kamarádem.
Bolí mě to dodnes. Ztratila jsem důvěru v manžela. Jak můžu být s někým, kdo očividně postaví přátelství nad mou bezpečnost a pohodu? Kdo vidí, že trpím, a odmítá se jakkoli angažovat?
Nejhorší na tom je, že kamarád dál chodí k nám domů, jako by se nic nestalo. Já ho nechci ani vidět, ale manžel mi řekl, že přece nebude kazit dlouholeté přátelství kvůli „malé neshodě“. Nejspíš proto, že neslyšel žádnou tvrdou konfrontaci přímo ode mě. Jenže proč bych měla já bojovat sama, když by to měl řešit hlavně manžel, který by měl chránit mě, ne své kamarády?
Co bude dál?
Momentálně jsme s manželem kvůli celé situaci v neustálém napětí. Snažím se vyhýbat tomu, abych zůstala s jeho kamarádem o samotě. Už předem trnu, co zase řekne, jestli se pokusí mě obejmout, položí mi ruku na rameno nebo jestli po mně bude chtít telefonní číslo „jen pro případ“.
Manželovi jsem dala jasně najevo, že pokud bude jeho kamarád dělat cokoli podobného znovu, ozvu se napřímo a ostrým způsobem – a ať se pak nikdo nediví, že odmítnu kamarádovy návštěvy. Jenže tomu nejdůležitějšímu člověku, manželovi, teď už nevěřím tak jako dřív. Nechci dělat ukvapená rozhodnutí, ale v hlavě mi hlodá, že zůstat ve vztahu, kde mě partner nepodpoří ani v tak závažné věci, není dobrý základ do budoucna.
Někde uvnitř pořád doufám, že manžel pochopí, jak závažný je to problém, a postaví se na mou stranu. Pokud ale dál bude upřednostňovat „pohodu“ s nejlepším kamarádem před bezpečím a respektem vůči mně, možná se budu muset rozhodnout, co a kdo je pro mě v životě důležitější.
