Článek
Atmosféra se ale změnila ve chvíli, kdy k vedlejšímu stolu dorazila žena s kočárkem. Zprvu nic neobvyklého: unavená mladá matka, nervózní z batolete, které nespokojeně pokňourávalo. Jenže potom jsem nestačila zírat.
Rozložila si bundu přímo na desku stolu, kde ještě před pár minutami někdo dojedl punčový řez, a na ni položila děcko, aby mu vyměnila plenku. „Dělá to vážně tady a teď?“ špitla kamarádka nevěřícně. Já jen sledovala šustění sáčku a pohyb ženiny ruky, která vytahovala mokré ubrousky. O půl minuty později už zápach začal válcovat vůni našeho čokoládového dortíku. Nikdy bych nevěřila, že se dá takhle rychle ztratit chuť k jídlu.
Pár zákazníků znejistělo, očima hledali obsluhu, ale servírka se zrovna věnovala jiné části kavárny. „Prosím vás, mohla byste tohle vyřešit jinde?“ osmělil se jeden pán, co seděl pár stolů od nás. Matka mu věnovala pohled raněného jelena: „Nemáte děti, že? Kam ji asi mám jít dělat, když tu nemají přebalovací pult?!“
Zavládlo trapné ticho. Uvědomila jsem si, že je to moment, kdy se buď postavím na stranu základní hygieny, nebo se nechám zadupat do země argumentem: „Ty jsi taky byla kdysi byla matka s miminem.“ Jenže čím déle to trvalo, tím víc mi vadilo, že musím pozorovat (a cítit) výměnu pokakané pleny metr a půl od mé kávy. Nakonec jsem tiše, leč zřetelně, pronesla: „Mohla jste to zkusit na toaletě, aspoň trochu v soukromí.“
Reakce matky? Okamžitý útok. „Jak si to představujete? Na wc je příšerný smrad, nemají tam přebalovák a moje dítě tam mám položit na špinavou dlažbu? Jste normální?“ Oči jí plály a já se najednou cítila provinile, jako kdybych požadovala něco neuvěřitelně krutého. Lidé kolem se začali dívat všemi směry, jen aby se vyhnuli konfliktu. Kamarádka se ke mně naklonila a sykla: „Asi jsme to měly radši nechat být…“
Proč bychom ale měly nechat být něco tak neomaleného? Restaurace není přece sterilní ordinace. Obsluha ke stolu doběhla, až když matka bez rozpaků otírala stůl papírovým ubrouskem, a s chladnou tváří oznámila, že příště prosí raději vyměnit plenu alespoň u umyvadla v zadní chodbě. Matka se jen ohradila: „Tady prostě nemáte podmínky, tak si nestěžujte, když to řeším, jak umím.“
Náš klidný dýchánek byl fuč. Pocítila jsem směs pobouření a zvláštního studu, jako kdybychom byli my špatní, že se odvažujeme chtít základní slušnost. Však to sama shrnula: „Všichni jsou strašně chytří, ale nikdo nepomůže. Tak se dívejte jinam a neotravujte.“ Chtěla jsem odpovědět, ale hlas mi uvízl v hrdle. Jasně, taky jsem byla kdysi dítě, ale naši mě přebalovali v soukromí, ne na stole, kde jiní lidé večeří.
Po jejím odchodu jsme se s kamarádkou snažily situaci hodit za hlavu, ale dojem z kavárny byl pryč. „Co je na tom tak složitého, jít o pár kroků vedle?“ kladla jsem si otázku. Jenže to by nebyla matka, která si je vědoma své nedotknutelnosti – kdokoli by ji kritizoval, je necitelný ke „společenským tabu“.
Od té doby mě nepřestává udivovat, jak snadno se dá z obyčejné ohleduplnosti udělat něco neskutečného. Stačí, aby se v duchu „vždyť mám dítě“ přestaly brát ohledy na okolí. A jakmile se ozvete, jste vy ta zlá.
